7.10.2005

Tak uz jsem Tady...

... a to "Tady" pisu zamerne s velkym T, abych nemusel porad pripominat, ze jsem se chystal do Japonska (takze to neni proto, abych jeste vic drazdil ty, kteri mi to tolik zavidi - ja jsem jim to zavidel loni ;o))

Takze vas vsechny zdravim z Utsunomie, prefektura Tochigi, Japonsko (no, prece jenom to jeste jednou zopakuju. Pro jistotu).
Jsem tu od vcerejska. Vcera v dopolednich hodinach po 10,5hodinovem letu z Vidne nas Airbus pristal na mezinarodnim letisti Narita, kde me privital dest a (nejspis vlivem prumerneho letadloveho jidla) pomerne neprijemne vetry. Po absolvovani imigracnich formalit jsem si za 4070 yenu (yeny delit zhruba peti) koupil jizdenku na autobus linky Maronie, ktery me za necele tri hodinky dovezl az do Utsunomie. Tam me u nadrazi uz cekala Midori (pro ty z vas, kteri ji neznaji, je to mila Japonka, ktera minuly rok studovala v Olomouci) a o chvilinku pozdeji dorazil i muj (ted po dvou dnech uz si
troufnu rict "drahy") supervisor, prof. Ishihama. Autem nas odvezl do skoly, kde nasledovalo konecne setkani s pani Muko, ktera mi nadelala tolik vrasek za posledni rok (souhlasim s Terkou, ze nakonec je celkem fajn, na to, abych ji mel opravdu rad, se bude muset jeste drobatko snazit. Dnes tedy zadna slava). K dobremu pocitu z dorazeni do cile prispel i fakt, ze tou dobou uz prestavalo prset. Vyridili jsme par formalit, nalozili jsme moje veci a par Filipinek do dvou aut, a odjeli nas vsechny ubytovat. Filipinky (jeste neznam jmenem, nezdaji se byt moc druzne) bydli ve dvoupokojovem byte za neco min nez 5000 yenu, coz se mi na dve osoby zda docela dobra cena
(nejspis bude treba pripocist inkaso, ale i tak, srovnejte s cenami u nas).
Behem ubytovavani uz jsem byl (yappari) vyuzit jako tlumocnik (zlate casy v TPCA se nejspis vraceji), a obavam se, ze me to Tady jeste parkrat nemine. Nastesti se ukazuje, ze vetsina ostatnich zahranicnich studentu je na tom s japonstinou velmi dobre (rozumej "lepe nez ja"). Napriklad Michael, kluk z Noveho Zelandu (jeste jsem si na jeho prizvuk v anglictine moc nezvykl, ale snazim se), ktery bydli u nas na koleji na konci chodby v nasem patre. Hraje rugby (postavu na to ma), pije pivo (vecer jsme si dali) a naucim ho aj slivovicu (casem). Muj soused v prvnim patre je Korejec Yon (alias Yon-sama). Ten umi pochopitelne japonsky vyborne (rozumej "nejspis lip nez Pavel Jurecka"), a krom toho je uz docela zkuseny ve studentskem zivote a muze dat spoustu uzitecnych rad (jako napr. ze kdyz se budeme na balkone o necem bavit, diky ozvene od protejsi budovy, to budou nejspis vsichni vedet. Malem jsem v nevedomosti pomluvil kvalitu cinskeho zbozi). Navic mi prozatim venoval po Lence radio (a co je lepsi na vecer nez pivecko na balkone, a k tomu Vlasta Redl, pripadne Roby Lakatos...). Vecer jsem se sesel jeste s panem Shindoo (pro ty, co ho neznaji, je to mily dedula, ktery u nas v Olomouci chvilku ucil). Vubec se nezmenil. Prinesl mi veceri, ujistil se, ze mam vetsinu veci, ktere zatim mam mit, a naplanoval mi program na zbytek semestru (a to neprehanim zas tak moc).
Dnes rano uz jsem sel do skoly na vyucovani. A sel jsem zvesla, protoze bylo　hezky, a to po cely den. Byl jsem na hodine Gendai Nihongo 1 (Soucasna japonstina), kterou uci profesorka Umeki. Krome me tam byl jeste jeden Cinan a Korejka. Oba umi japonsky vyborne (viz vyse). Pak jsem zavolal Midori a zhruba do pul pate byl s ni. Ukazala mi, jak funguje stravovani v mistni menze (Gakushoku), zavedla me na nakup do hypermarketu Bell Mall a do Hyakuenshopu (cokoliv za 100 yenu). Diky prof. Ishihamovi mam uz i zapujceny zanovni bicykl, takze muj pohyb po meste je rychlejsi (ovsem take nebezpecnejsi). Midori mi taky pomohla vyplnit par formularu, vyfotit se (v automatu - celkem sranda) a slibila mi, ze mi zitra pomuze vybavit to, s cim mi nepomuzou lidi z Ryuugakusei sentaa (Kancelar pro zalezitosti zahranicnich studentu). V rozpisu na zitrek je cesta na radnici kvuli registraci (ale na zarizeni pojisteni udajne nebude cas) a do banky vymenit penize (ale na zrizeni uctu udajne nebude cas). Nemyslim, ze bych to vsechno bez Midori nezvladl, ale jsem docela rad, ze tu je. Prinejmensim proto, ze si muzu cas od casu s nekym pokecat cesky...
Takze toliko prvni zpravy Odsud. Nevim, kolik se toho tu bude dit, a jak casto se budu dostavat na net, takze vam ani neslibuju nejake obrovske zaplavy informaci (jako tomu byvalo kdysi, ze ano :o/). Kazdopadne budu rad, za kazdou odezvu, podnet, dotaz apod., ktery mi sem do zeme, kde vetsinou
"dnes znamena zitra" (casovy posun je 7 hodin), poslete.
Tak zatim.
Jura

P.S.: Pro prepis japonskych a korejskych slov hodlam pro priste pouzivat modifikovany Hepburnuv system transkripce.

P.P.S.: Taky me zacinaji napadat ruzne "japonske influence na folklor zemi stredni Evropy". Napr.: Za tu horu, za vysoku, mam frajarku sikmooku ;o))))

 

14.10.2005

Hej hola, pratele...

Roupama nevim coby, takze tu mame druhy hromadny mail. Schvalne, jak dlouho myslite, ze mi tato frekvence vydrzi? No, kdyz vsechno pujde tak, jak by melo, tak moc dlouho ne. Protoze kdyz vsechno pujde tak, jak by melo, budu met za chvilku praca nad hlavu a na maily casu poskrovnu. Takze vas necham, at si toho jeste trosku uzijete ;o)))

Nekteri z vas uz Tady byli a maji sve zkusenosti, nekteri se Sem chystaji, a jini treba zase vubec. Tak jsem si rikal, co vlastne ma a co nema smysl vam zminovat. Obecnych informaci clovek najde na internetu a v knizkach docela dost. Dokonce i tech subjektivnich zazitku se da celkem dost ruzne vycist (vzpominam na Toulky po Japonsku od Zdenka Thomy, kde popisoval sve zazitky z cestovani stopem. Kolik to bude? Dvacet roku?). Mne by se asi nejvic hodilo, delat to formou "Zeleneho Raoula" (z Reflexu), tedy predkladat prisne subjektivni pohled mimozemstana, ktery Sem prave dorazil... Tak to asi pojmu jako moji malou subjektivni konfrontaci toho, co znam od nas, s tim, co vidim a zazivam Tady. Nicmene i nadale prijimam podnety a navrhy...

Minuly patek jsem se stretl s japonskou byrokracii. Lidi z Centra pro zalezitosti zahranicnich studentu (pro priste "Ryuugakusei center") nas nalozili do aut a odvozili na mestskou radnici, kde jsme podstoupili proces, ktery se jmenuje zhruba Alien Registration (tedy, dovolim si lehce filmovy preklad: "Registrace vetrelcu"). Na to, ze jsme vypadali jako skupinka deti z hnuti Duha, to vsechno klaplo prekvapive rychle - vyplneni a odevzdani formularu probehlo rychle, samotny proces trva asi tyden. Bohuzel, nez dostanu kartu radne registrovaneho "vetrelce", nemuzu si Tady temer ani uprdnout. Nemuzu si zalozit bankovni ucet (a od toho se odvijejici veci), ani si koupit mobil (ktery tedy zacinam docela zoufale potrebovat). Jen tak mimochodem, devcatum v Tokiu se to ocividne povedlo. Stacil jim pry provizorni papir, ktery jim vystavili nez dostanou svoje "vetrelci" karty. Ja jsem, holt, natrefil na nespravneho cloveka (nebo, podle pana Shindoa, jsem byl diskriminovan coby prislusnik "nenezneho pohlavi"). Kazdopadne nas po procedure zase vsechny hezky nalozili a odvezli zpet. Coz me privadi na tema Japonci a auta...

Japonci velmi radi tuni. A taky jsou v tom nejlepsi na svete. Tuningu podrobenych aut je tu opravdu k videni prehrsel, a skoro vzdycky je to pohled (a poslech) pekny. Samozrejme, ze nejvetsi zastoupeni na silnicich maji japonske znacky aut. Obcas je mozno zahlednout i nejaky ten nemecky vuz (BMW, Mercedes), ale jelikoz se Tady jezdi vlevo, bude vyber zrejme omezen. Velke popularite se taktez v posledni dobe tesi (prinejmensim podle reklam) ruzne vany a minivany (nic s koupanim, v podstate dodavky a polododavky), kterym se tu nejcasteji rika "wagon". To pro me je uz nejakou dobu pomerne zarazejici fakt, predevsim vzhledem k faktu, ze je Tady obecne malo mista. Silnice jsou proklate uzke (rekl bych, ze tam, kde by u nas byly dva jizdni pruhy, tady se vejdou minimalne tri). A Japonci jsou mistri v jizde "na tesno" (az z toho casto mrazi). Taky se Tady jezdi pomerne bezpecne - tedy pokud se tyka aut. Prestoze je za roh malokdy dobre videt, nejspis se vam nestane, ze by vas Tu nekdo srazil, ci na vas houkal a maval vstycenym prostrednikem. V tomto smeru jeste jedna poznamka: obdivuju trpelivost, kterou maji mistni ridici s cyklisty. Mistni cyklisti me opravdu desi. Jezdi po obou stranach silnice, po chodnicich, v obou smerech, nekdy pouzivaji v noci svetla, a zvonek jsem zatim zaslechl jednou. Poleva me studeny pot, kdyz si uvedomim, ze jsem jednim z nich...

Zmena tematu. Minuly vikend byl prodlouzeny o pondeli, kdy Tady byl statni svatek - sportovni den. Nemel jsem moc co delat, tak jsem se hlavne ucil znaky (a taky molove stupnice a Geamparalele de la Fetesti na housle), spal, promokl az na kost po ceste z baru, a dival se na televizi. Programu chytam malo, vetsinou jednotvarne, ale sem tam se objevi neco zajimaveho. Napriklad... Je obecne malo obeznich Japoncu (pry to dela vyvazena strava, ryby a zelenina). Kdyz uz je Japonec obezni, co nadela? No, muze udelat karieru v sumo. Otazka: Ale co kdyz je obezni Japonka??? Odpoved: Muze udelat taky karieru v sumo. Nekecam. Nikomu ten pohled nedoporucuju. Nepamatuju si, jestli jsem kdy v zivote videl neco min sexy, nez dve obezni Japonky, jak se vzajemne snazi vytlacit ze zapasiste. V jejich pripade tedy (na rozdil od jejich muzskych protejsku) silne pochybuji o prizni opacneho pohlavi.

To jsem tomu zase dal. Pulka z vas me proklina (a ta druha me urcite uz predem proklinala na zacatku tohoto mailu), a kdo ne, urcite uz "celem zkousi odpruzeni klavesnice". Tak se vsem omlouvam za "sumo rozsah" a prosim za odpusteni.

Na zaver tu mam dalsi japonskou inspiraci v moravskem folkloru: "Nepi, Jano, nepi vodu, voda je ti len na skodu, napi sa ty radsej sake, to je medecina take..."

Budte dobri.
J*

P.S.: A pisnicka "Prsi, prsi, jen se leje" je taky urcite puvodem z Japonska...

20.10.2005

Hola hola,
dnes jenom opravdu strucne.

Japonska inspirace v moravskem folkloru: "Hromy biju a dest prsi, leje sa, zem sa puka, zburene su nebesa..."

aneb

krome toho, ze tu co chvilku prsi, jsem vcera, 19.10.2005 ve 20:45 zazil svoje prvni zemetreseni ;o))))) Bylo to COOL!!!
Ted uz mi do sbirky chybi myslim jenom vybuch sopky a tsunami...
Vy se ale mejte blaze a bezpecne.
Zdravi
Jura

27.10.2005

Pratele,

zdravim vas opet vsechny ze Zeme vychazejiciho slunce a vyhrivanych zachodovych prkynek. Je tu dalsi hromadny mail, protoze furt se neco deje (a za to ja, prosim, nemuzu).

Minuly vikend byl opet velmi perny. A to nejenom proto, ze jsem si v sobotu konecne koupil praci prasek a avivaz, a rozhodl se vyprat. Na rozdil od sve predchozi prvni zkusenosti z USA, se tentokrat vsechno povedlo, v susicce se nic nesrazilo a vsechno jsem zvladl uplne sam (a vyplazl jenom 300 yenu).

Na rozdil od Stvoritele jsem ovsem sedmy den neodpocival, nybrz hned brzo rano nasedl do auta Mr. Mitomiho, a spolecne s Miikou z Finska, jednim sympatickym chlapkem od novin a jednou japonskou studentkou vyrazili do Nikkoo. Cely vylet vymyslel pan Mitomi (alias Mr. Tobira alias Universal Third Eye, moc to nechapu) z Organizace pro mezinarodni vztahy v Utsunomii (ktera mi ovsem pripada spis jako soukromy podnik pana Mitomiho). Pohori Nikkoo je vyhlasenym prirodnim klenotem Japonska, je tam hrob shooguna Ieyasu Tokugawy, z Utsunomie to je necelych 40 kilometru na zapad, a obecne je povazovano za jedno z nejkrasnejsich mist na "momijigari" - tradicni honbu za pohledem na barvici se podzimni listi. Pan Mitomi se ukazal jako skvely pruvodce a za cil naseho vyletu urcil jezero Chuuzenji. Abychom se k nemu ale dostali, museli jsme nejdrive protrpet nekolika kilometrovou kolonu sporadicky se posunujicich aut, smerujici po serpentinach (z nichz kazda se jmenuje jako jedna slabika prastare basne Iroha) vzhuru. Po prijezdu k jezeru jsme si dali v jedne kavarne caj a vyrazili na prohlidku byvale vily italskeho velvyslance, ze ktere je ted muzeum s krasnym vyhledem na jezero. Ve vysce pres 1000 metru docela solidne foukalo, ale byli jsme radi, ze aspon neprsi. Z vyletu jsme se vratili az kolem sedme vecer - tedy zrovna vcas, abychom s Miikou stihli uvitaci party na kolejich.

Vsuvka: fascinuji me mistni havrani. Misto aby "krakali", tak vetsinou "kwakaji". Zajimalo by me, jestli to ma nejakou spojitost s tim, ze japonstina nema nase drncive "r" ;o)))

Toliko k vikendu. V pondeli jsem sel rano do prace. Nevim, jestli jsem se uz zminoval o sve brigade. Petkrat tydne chodim pracovat na Technickou universitu, kde u pana profesora Kasuyi zpracovavam data v pocitaci. Cela prace se toci kolem fonetiky, vyzkumu lidskeho hlasu, toho, jestli se hlas nejak meni s vekem nebo napr. vlivem rakoviny. Tento tyden jsem zacal z nahravek nekolika stovek subjektu vytahovat (pomoci spektrogramu) a zapisovat frekvence hlasky "a". I kdyz se to mozna nezda, je to strasne zajimava prace...
Kolem obeda jsem se byl podivat na show amaterskeho wrestlingu (to je neco mezi zapasem a kaskaderskym divadlem), kterou poradali fanousci wrestlingu z rad studentu. Bylo to prekvapive zabavne (a samozrejme jsem se opet presvedcil, ze Japonci nejsou normalni).

V utery rano jsem sedl na vlak a odjel do Tokia. V praci a ve skole jsem se omluvil a dal prednost setkani s panem doktorem Flanderkou (kdo by si to taky nechal ujit, ze) a jinym radostem velkomesta. Spolecne se Zuzkou, Betkou a j.e. PhDr. jsme si zasli na obed, prijemne popovidali, rozloucili, a nasledne ve slozeni Betka, Akiko a ja zasli na Shinjuku prohlednout si Tokio z Gosho (tokijska "dvojcata"). Vecer jsem mel vyhrazeny pro navstevu Betciny host family, se kterou jsem se seznamil (a snad udelal dobry dojem) uz v lete. Pani Shimada je nejen vynikajici kucharka, ale take skvela hostitelka, a tak vzala Betku a me do sushi-baru, kde bylo doprano nasim chutovym bunkam primo nebeske rozkose. Popsal bych to podrobneji, ale jeste jsem nevecerel, a nechci se zrovna ted zbytecne mucit. Po navratu domu jsem si jeste chvilku povidal s panem Shimadou (porad nemuzu prijit na to, ktereho znameho japonskeho herce mi pripomina) a sel na kute. Pripraveny pro me byl utulny "washitsu" - pokoj v japonskem stylu. Druhy den rano jsem se po snidani rozloucil a vratil se do Utsunomie.

Nejdriv jsem si rikal, ze zasvetim pristi vikend relaxaci a studiu, ale v patek vecer se kona dalsi "Tea party (with a little bit of alcohol)" s panem profesorem Wakayamou, a to nebyva dobre znameni pro nadchazejici vikend ;o))))
Tak preju aspon vam, at si o vikendu hezky odpocinete a stravite ho ke sve spokojenosti. Na zaver posilam fotku dvou aut. Jedno je evropske, druhe japonske. Muzete hadat ktere je ktere (myslim, ze mala napoveda byla v jednom z predchozich hromadnych malu).

Zatim cauky.
Jura

 

P.S.: A nesmi chybet japonska inspirace v (tentokrate stredoslovenskem) folkloru: "Oci, oci, sikme oci, co mam s vami robit..." (za dobry tip timto dekuju Mocakovi)

3.11.2005

Zdravicko,

tak jakpak se mate na druhe strane euroasijskeho kontinentu? Tady je dnes takovy prijemny letni den. Teplota kolem 18 stupnu, tak jsem vytahl kratasy, tricko s kratkym rukavem a vyrazil do ulic. Ne do skoly, protoze dnes je Bunka no hi - Den kultury, tedy jeden z mnoha svatku v japonskem kalendari. Vetsina instituci a obchodu je zavrenych, nekde nekdo nejspis dostava nejake cestne oceneni a podobne.

Jdu si takhle po ulici, prijdu na krizovatku, na semaforu cervena. Poctive cekam az naskoci zelena, i kdyz doprava je celkem miziva. Najednou se ke mne s usmevem prihrne nejaky Japoncik, vypada na obycejneho urednicka, a hned "Hello, nice to meet you"... Zdvorile ho japonsky pozdravim, nasleduje klasicka konverzacni situace (ja reknu: "dobry den", on: "vy umite tak dobre japonsky...", ja: "ale kdepak", on: "odkud jste, z Ameriky?" atd.). Rikal jsem si, ze to bude nejspis ta slavna japonska vstricnost vuci cizincum, touha konverzovat nebo si vyzkouset par frazi anglicky apod. Jelikoz nemam zadny konkretni cil, jdu s Japoncikem. Jmenuje se Taroo, a ze pry jde na nejake setkani. Porad je moc mily, rika jak je fajn, ze se mi v Japonsku libi... Vsechno se vysvetli az ve chvili, kdy se me zepta, jestli znam Svedky Jehovovy. V zapeti saha do aktovky, vytahuje dva vytisky Strazne veze a cpe mi je do ruky. Zdvorile podekuju (casopisy vyhodim az se nebude divat), loucime se, Japoncik: "doufam, ze se jeste nekdy uvidime", ja: "samozrejme" (to urcite), a pak uz si jdeme kazdy svou cestou.
Pouceni? Pred Svedky Jehovovymi se neschovas ;o))))))

Jinak tyden ubiha tak nejak pozvolna. Minulou nedeli jsem byl navstivit pana Shindooa v Nogi (male mestecko asi 40 minut vlakem, smer Tokio). Seznamil jsem se s jeho milou pani a rozmazlenym pudlem, skvele jsme si popovidali, Shindooovi me pohostili, potom jsme se zajeli podivat k nim na zahradku (takove male policko, kde pestuji hlavne zeleninu. Ma to na starosti hlavne pani Shindooova, ktera si ze zahradniceni udelala na stara kolena konicka (Premek Podlaha by mel radost). Policko tam maji spolecne s nekolika dalsimi lidmi, tak nejak "druzstevne" si vzajemne vypomahaji, a dari se jim. Taky jsem se nabidl, ze kdyz budou potrebovat, ze jim prijedu pomoct (rikal jsem si, tati, ze budes met radost ;o). Potom me pan Shindoo vzal jeste do mistni svatyne, vyvencili jsme spolecne psika a nakonec si vsichni tri zasli na veceri - jelikoz jsem mel vyborne sushi v utery, pri vyberu jsem tentokrat dal prednost pohankovym nudlim "soba", ktere se jedi bud teple nebo studene (zapijel jsem to ryzovym vynem vlaznym ;o))). No a pak uz jsem srdecne podekoval, rozloucil se a vratil se vlakem do Utsunomie. Ukazkove "pohodove nedelni odpoledne"...

Od pristiho tydne uz bych snad mel i zacit ucit cestinu. To bude radost. Ne, vazne, docela se na to tesim. O tom, jak to jde dal, vas budu samozrejme informovat. Do te doby nedockave cekam vase reakce a zpravy o tom, jak se mate, co delate, a jak se vam styska ;o)))
Mejte se blaze

Jura

P.S.: Samozrejme nemuze chybet japonska inspirace, tentokrat ve vychodoslovenskem folkloru: "Ej, nechodzce, parobci, na frej do Valala, sej hoj cuhaj, zo vsetkych jarockov voda se vyliala" (klicove slovicko je "cuhaj" s hackem nad "c", ktere se tady pise "chu-hi" a je to popularni lehce alkoholicky napoj, sake s limonadou, prodavany v plechovkach a moooc dobry...).

9.11.2005

Zdravim vsechny,

Jura uz se zase nudi, nema do ceho pichnout, nema se co ucit, roupama nevi coby, tak vam pise dalsi hromadny mail ;o))) Myslim, ze uz vsem musi byt jasne, ze to nedelam jenom proto, abych zprostredkoval zajimave i nezajimave informace, zazitky a zkusenosti z meho pobytu Tady, ale taky proto, ze nekdy potrebuju trochu vyvetrat mozek, a v neposledni rade mi obcas zoufale chybi cestina (a tady v Utsunomii moc moznosti pokecat si cesky nemam. I kdyz... ale nepredbihejme). Pro zacatek jeste varovani. Tento mail bude dlouhy, tak si ho kdyz tak rozdelte na vickrat ;o))))

Jak mi bylo nedavno sdeleno, podzim v Japonsku je (pokud jde o pocasi) vetsinou pekny. No, celkem bych s tim i souhlasil. Ale ono asi taky trochu zalezi na stesti, kdy a kde se clovek zrovna nachazi, nehlede na to, ze v poslednich par letech se proste pocasi chova podivne (globalni oteplovani etc.), urcite mame vsichni sve zkusenosti. Reknu tedy, ze podzim tady v Utsunomii je "zajimavy". V nedeli napriklad cely den (tedy cca 24 hodin) lilo jako z konve. Priznam se, ze mi to tentokrat moc nevadilo, predevsim proto, ze se v sobotu vecer konala na kolejich dalsi party, na ktere jsem opet vzorne "reprezentoval" (takze o me nedelni pouzitelnosti nemohlo byt pochyb). Pote, co jsem se rano (zhruba ve 14:30) probudil jsem si skocil (viz predmet) koupit nejake suroviny, uvaril si neco xnedku a zbytek dne stravil ve spolecnosti televize. K te se dnes jeste dostaneme...
Pokud by ale nekdo nad nedelnim pocasim lamentoval, v pondeli uz nemohl rict kriveho slova. Slunicko uz od rana pilne vysouselo louzicky a kolem poledne se teplota vysplhala na nejakych 24 stupnu Celsia, coz ponekud zmatlo par keru pred kolejema, a tyto se tedy jaly zcela bezostysne rozkvest - kere, ne koleje. Fota prikladam...

A jeste jedno foto. Uz loni holky objevily kouzlo japonske anglictiny. Napriklad na www.engrish.com jsou k videni nekdy opravdove klenoty. Tendence Japoncu zamenovat "r" a "l" nebo "b" a "v" jsou pomerne siroce zname. Neni se tedy cemu divit, ze i ja jsem se do "engrish" okamzite zamiloval. Pri sve sobotni prochazce jsem nedaleko hypermarketu Bell Mall neodolal a vyfotil si nabidku tamniho kadernictvi. Moje anglictina neni ani zdaleka perfektni, tak jsem se informoval u rodileho mluvciho a ten mi potvrdil, ze prinejmensim slovo "plice" v anglictine opravdu neni. Nejspis si na "plice" (at je to cokoliv) nekdy zajdu, uz jenom proto, ze to mam jako student jenom o 20 % levnejsi ;o))).

O televizi uz jsem se drobatko zminil, a jelikoz mi prislo par dotazu na toto tema, dovolim si par slov. Predne chci rict, ze oko Velkeho bratra tu zrovna ted nikoho nesleduje. Jsou tu ovsem jine "speciality". Ja tedy chytam osm kanalu (mj. NHK nebo regionalni vysilani z pref. Tochigi). Zadny specializovany kanal (sport, muzika apod.) mezi nimi neni, a programy jsou na vsech zhruba stejne. Tedy predevsim:
1) reklamy
2) souteze a varietni show
3) kulinarske porady
4) sportovni porady
5) "dorama"
6) jine

ad 1) Reklam je tu opravdu hodne, nektere jsou vtipne, v nekterych vystupuji hollywoodske hvezdy (viz www.japander.com) a vetsinou nejsou oddelene od zbytku vysilani znelkou (coz je hlavne pri sledovani filmu docela nezvyk). Prevazuji reklamy na auta, pivo, leky a kosmetiku, financni sluzby, jidlo a elektroniku. Jejich delka se pohybuje od 15 do 45 vterin (zridka vic).

ad 2) Soutezi se vetsinou ucastni spousta mistnich celebrit (a vzdycky aspon jeden clen chlapecke skupiny SMAP) a jsou jak vedomostni, tak dovednostni. Z vedomostnich se mi osobne nejvic libi mnozstvi soutezi s tematikou japonstiny (at uz se to tyka znalosti znaku, vyznamu nezvyklych vyrazu nebo ruznych slovnich hricek a kvizu). Japonci se dokazi se svym jazykem opravdu zabavit na dlooouho. Kez by neco podobneho bylo v cestine. Z dovednostnich se mi vybavuje neco mezi ruletou a bowlingem (hraci tipuji cisla na obrovske rulete a potom hazi bowlingovou kouli a snazi se trefit).

ad 3) Vareni je v televizi PORAD. Pri bohatosti japonske kuchyne se ani neni co divit. Opet jsou casto pritomny celbrity, ktere ochutnavaji a slastne vzdychaji jaka je to dobrota. Ja se na podobne porady vydrzim divat jenom kdyz jsem po jidle. Jinak je to nesnesitelne...

ad 4) Prevazuje golf, hlavne ruzne tipy, rady a lekce od profiku. Potom prenosy baseballu, fotbalu, kontaktnich sportu, wrestlingu a celkem casto i neco jako profesionalni vybijena (v tymech je ovsem pochopitelne spousta celebrit). Sledovat golf a baseball me bavi, stejne jako kontaktni sporty (nekdy je to celkem maso). Japonsky fotbal je nuda, stejne jako wrestling (ale mistni to celkem zerou). Vybijena byla zabavna ze zacatku. Ted uz je to na jedno brdo.

ad 5) U nas mame ty venezuelske, argentinske, mexicke apod., pripadne par ceskych. Tady krome japonske produkce (nektere serialy me celkem uspokojuji) obcas zahlednu neco korejskeho nebo cinskeho (ci z Tajwanu). Vetsina serialu je ze soucasnosti. Par jich je tzv. "jidaigeki" - serialy se samuraji apod. K "dorama" si dovolim nepriradit uterni vysilani Pratel. Pratele jsou, pratele, vtipni i v japonstine (jenom Rachel ma strasne divny dabing).

ad 6) No a sem bych zaradil napr. Anime (japonske animovane serialy), jazykove kursy (dobra je spanelstina. Taky miluju pondelni Eigo de shaberanaito - o anglictine), jednou (maximalne dvakrat) tydne nejaky blockbuster (vetsinou o vikendu vecer), zpravy, hudebni porady a porady o cestovani. Exkluzivni jsou pak nektere pozdne vecerni porady. Zaujala me vedomostni soutez, ve ktere jsou ctyri mlade holky, sedi u souteznich stolku v bikinach, a cely narod (vcetne jich samotnych) ma srandu z toho jak jsou pitome (kam se hrabou Donna, Brenda a Kelley ve svych vrcholnych obdobich). Na zaver devcata predstavi sve pokojicky, plysaky, svudne se zavlni a to je konec. Erotika se nekona ;o)))

Toliko k televizi. Myslim, ze jsem nic podstatneho nevynechal. Kdyby jo, doplnim jindy.
Od pristiho tydne bych mel zacit neco jako "Krouzek pro zajemce o cestinu a Ceskou republiku" (s primarnim cilem financne si prilepsit). Plakaty uz visi, a kdyz to pujde moc dobre, budu mit ve tride jednou tydne ctyri studenty ;o))))
V pondeli jsem se zucastnil konference na tema vzdelani, gender studies a rozdilnost kultur. Ucastnili se hoste z byvalych sovetskych republik (Kyrgyzstan, Turkmenistan, Kazachstan, Tadzikistan atd.), kteri tu jsou na mesic na jakesi misi. Musim s nimi navazat nejaky blizsi kontakt. Ve zminenych zemich jeste zname nemam ;o)))
No a na patek se chysta opet T(ea)-party s prof. Wakayamou. Zacinam si rikat, jestli byl dobry napad na sobotu rano naplanovat vylet do Nikko... Ale momijigari uz konci, tak tohle je posledni sance. Snad nam s holkama bude prat pocasi...

Minuly tyden jsme v jedne hodine poradali zavody ve scitani mezi kalkulackama a sorobanem (tradicni japonske pocitadlo) se zhruba nerozhodnym vysledkem. Kdyz uz jsem byl u toho pocitani, spocital jsem si, ze uz mam vic nez desetinu pobytu za sebou. To to leti. A jeste jsem ani poradne nic nezazil. Tak ja jdu na to ;o)))
Mejte se sqele, a pijte slivovicu (pry to ochrani pred ptaci chripkou)...

Z Japonska zdravi
Jura

P.S.: Japonska inspirace v nasem folkloru: "Vysoky Japonec, vysoky jako ja ..." (ale Japoncu, vysokych jako ja, tady fakt moc neni) ;o))).

18.11.2005

Zdravim vsechny sve ctenare ;o)

(pro zacatek poznamka na zaver) prave jsem dopsal tento hromadny mail. Je to hruza. Jeho nudne zpracovani vubec nevystihuje to, jak paradni byl minuly vikend. Nejspis jsem se kreativne vyplytval ve ctvrtecni eseji o vlivu cizich slov na japonskou kulturu. Jsem si toho vedom a kaji se. A predem vas varuji. Jeste porad mate moznost ho smazat a usetrit si trapeni ... ;o)

Jestlize jsem minule zminoval kratasy a tricka s kratkym rukavem, tento tyden o podobnych vecech nemuze byt rec. Prestoze obloha je blankytne modra a vychazejici slunce jasne, teploty nas tu zenou do cepic a rukavic, prinejmensim po ranu. O vikendu ale nastesti bylo (navzdory pozdeji proklinane predpovedi pocasi) jeste krasne teplo, a proto jsme se Betkou a Zuzkou vydali na momijigari - tedy hon za rudymi listy javoru (a jinych stromu), tradicni to zalezitost japonske kultury. Kam? Do Nikkoo ...

Vyrazili jsme v patek rano (to, ze jsem sabotoval vyucovani profesora Koikeho me uprimne mrzelo). Holky jely z Tokia a byly v Nikkoo o neco driv nez ja, ale jelikoz jsem hned po vystoupeni z vlaku nasadil tzv. "indiansky beh" (co se v mladi naucis ...), nemusely na me dlouho cekat. Potkali jsme se u chramu Rinnooji, za hrisne penize koupili listky do nekolika z mnoha casti chramoveho komplexu Tooshooguu, a vyrazili. Prestoze byl patek, turistu bylo vsude pomerne dost. Prosli jsme par tech nejznamejsich mist, jako San'en - tri opice (symbol Nikkoo, mozna je znate ze starsich reklam na Sony), branu Yoomeimon ci mauzoleum Iemitsua Tokugawy (tam na nas narazila nejspis jedinna ceska turistka krome nas, nejaka profesorka z VSE Praha). Nasim pravym cilem vsak nebyly ani tak chramy a bohate zdobene sine, jako spis prirodni krasy. Proto jsme zahy nasedli na autobus a vyrazili do vyssich poloh, konkretne k jezeru Chuuzenji (o moji predesle vyprave tam jsem se zminoval driv). Naskakujici cena jizdy nas drobatko zaskocila, proto jsme si dali na Akechi-daira panorama rest-house pauzu (a obed), pokochali se rozhledem, rozmysleli se, jestli radsi nepujdeme pesky, a nakonec preci jenom sedli na autobus a dojeli jednu zastavku k Chuuzenji. Po shlednuti temer stometroveho vodopadu Kegon jsme neodolali volani jezera a na pul hodinky si pronajali slapadlo. Pohled na pohori Nikkoo z hladiny jezera stal za to. Po navratu na pevninu se konecne dostalo zadostiucineni Zuzcine touze vyrazit do prirody, pryc od turistu, nejlepe po nevyznacenych stezkach. Nevim, jestli holky nebyly trochu zklamane z jednotvarnosti (a neprilisne opustenosti) japonskeho lesa, ale ja jsem nabyl dojmu, ze s Japonci chapou prirodu stejne jako posvatnou horu Fuji: Je tu od toho, abychom se na ni divali, ne abychom na ni lezli...
Kdyz se zacalo serit, vratili jsme se z lesa do "civlizace", zrovna vcas, abychom narazili na par opic. Opice se v Nikkoo pohybuji zcela volne. Japonci moc nechapou, ze v Evrope jsou opice volne v prirode k videni snad jenom na Gibraltaru (vtipky o tech, ktere chodi s fotakama po historickem centru Prahy, si nechavam pro sebe). Opice v Nikkoo jsou pomerne neplache (to slovo mi nezni vubec cesky). Vrele se doporucuje je nekrmit, a vubec je dobre jim nevenovat pozornost (o cemz jsem se sam presvedcil). Vsechny obchody v okoli jezera Chuuzenji maji na vecer stahnute zelezne rolety, protoze pry byl nejednou zaznamenan pripad rabovani ze strany "roztomilych opicek".
No a pak uz jsme jeli z Nikkoo domu. Tedy presneji do Utsunomie. Po veceri jsem vzal holky na Tea party, ktera se shodou okolnosti zrovna konala, takze mely moznost nasat tu pravou atmosferu Utsunomiya university (podobne jako nasaval prof. Wakayama vsechno, co teklo).

Na druhy den vymyslely Betka se Zuzkou vylet do Ooya, male kamenicke vesnicky, zhruba ctvrt hodinky busem z Utsunomie. Ooya je slavna predevsim
a) tezbou zvlastniho kamene, kteremu se rika (prekvapive) "ooya";
b) 27 metru vysokou sochou bohyne Kannon;
c) dolem na kamen “ooya”, ktery za 2. svetove valky slouzil jako tajna tovarna na letadla. Dnes (prestoze se porad jeste castecne tezi) je z nej muzeum tezby kamene ooya a prilezitostna galerie ci kulturni zarizeni (obcas se tu poradaji koncerty nebo divadelni predstaveni).
Vsechny "povinne" turisticke atrakce jsme absolvovali, k nasi velke radosti bez zaplav jinych turistu (kteri byli nejspis vsichni v Nikkoo).

Holky po navratu z Ooya do Utsunomie prakticky jenom rekli ahoj a sedly na vlak do Tokia. Ja jsem se po zbytek odpoledne velmi intenzivne flakal. V nedeli jsem byl pozvany na navstevu k panu Aizawovi. Pan Aizawa je jeden mistni novinar, se kterym jsem se seznamil behem sveho prvniho vyletu do Nikkoo. Pochazi ze samurajske rodiny, je clenem japonske spolecnosti pro studium mece, a doma ma sam velmi peknou sbirku. Mne se dostalo te cti, ze jsem si mohl vsechny mece, soupravy, mecove zastity "tsuba", jedno kopi, prilbu a spoustu fotek, jako vubec prvni clovek mimo rodinu prohlednout. Navic mi pan Aizawa slibil, ze me predstavi svemu znamemu, ktery je kovar a mece vyrabi. To si tedy rozhodne ujit nenecham. Manzelka pana Aizawy se pochopitelne ukazala jako skvela hostitelka, takze odpoledne stravene ve "washitsu" (pokoj v tradicnim japonskem stylu s rohozemi "tatami" a papirovymi dvermi "shooji") nemel vadu na krase.

Co noveho jinak? Princezna Sayako se v utery vdala (a je z ni "obycejny" smrtelnik, ted se jmenuje Sayako Kuroda), Bush navstivil Japonsko (konkretne Kyoto, v televizi ukazovali zabery, na kterych stali s premierem Koizumim presne tam, kde jsem se letos v lete fotil u Zlateho pavilonu), baseballisti Chiba Lotte Marines jsou sampiony, fotbalovy tym Japonska porazil Angolu 1:0 a na Kyushu vrcholi podzimni turnaj v sumo (stredem pozornosti je bulharsky borec Kotooshuu a mongolsky yokozuna Asashoryu). No a to by snad pro tentokrat stacilo, ne? Kdyby vas zajimalo cokoliv jineho, klidne se ptejte...

Prozatim se s vami loucim, preji krasny zbytek listopadu a pevne zdravi (bacha na ptaci chripku, znate to: na ptaky jsme kratky...).
Z Japanu
Jura
Tak, a to by snad mohlo pro dnesek stacit.

P.S.: Minule jsem daval odkaz na stranku japander. Odkaz momentalne nefunguje, tak se omlouvam...
P.P.S.: Malem bych zapomnel na japonskou inspiraci v moravskem folkloru: "Sedi sokol na javori, sedi sokol na javori, fajarku ma v Aomori" (trocha zempepisu - Aomori je prefektura na severu Honshu) ;o)))).

7.12.2005

Tak, a jsem tu zase. Trochu jako Advent, ale ten se nezjevuje tak casto jako moje hromadne maily ;o).

Vanoce se blizi. A priznam se, ze Tady, v krestanskymi vlivy nijak zvlast pozehnanem Japonsku, to neni zas tak patrne. Pres den je sice docela zima (cca 11 stupnu), ale sviti slunicko a sem tam neco kvete. Podle slov mistnich si na snih budeme v Utsunomii muset pockat minimalne do ledna, takze mi nezbyva, nez "snit o Vanocich bilych...". Presto vsechno tu jiste indicie jsou. Ve vykladnich skrinich se sem tam objevi vanocni vyzdoba, v pasazi Orion uz visi velky transparent vinsujici "Merry Christmas" a na jednom sloupu velky nafukovaci Santa Claus. Taky se mi vecer obcas podari nekde zahlednout elektrickyma zarovkama ozdobeny stromek, vetvicku a o vikendu jsem dokonce videl i takto nazdobeneho cyklistu. Jak tak klickoval uzkyma ulickama, kolo mu blikalo vsemi barvami a na zadnim nosici mel pripevneny magnetak, ktery na plne pecky vyhraval nejakou vanocni diskotekovou pecku z 80. let. Kdo nevidel neuveri... A tak se snad dostavame k hlavnimu tematu tohoto mailu, a tim je (jak jsem minule sliboval) muzika :o).

Japonci jsou nesmirne muzikalni narod. Nechci to prilis srovnavat s nami (a tvrdit, ze co Japonec, to muzikant), protoze oni jsou muzikalni tak trochu jinak. Dovolte mi tedy, abych priblizil japonske hudebni ovzdusi tak, jak ho vidim/slysim ja.
Hudba se tu line ze vsech medii. Predevsim v televizi se ji dostava hodne prostoru, a to na ruznych urovnich. Jednak je tu hudba na pozadi reklam a ruznych poradu (k me velke radosti si Japonci stale libuji v Beatles - a nejen v jejich nejznamejsich peckach). Pak jsou tu primo porady hudbe venovane. Hitparady, kde prevlada vetsinou melodicky svizny popik, ktery je specificky predevsim tim, ze v japoskem textu jsou (rekl bych, ze vetsinou nahodile) vlozene anglicke slova nebo fraze, ktere jsou "in" a maji za ukol tu muziku udelat trochu vic "cool" (ve spouste pripadu pochybuju, ze interpret vi, co ta slova znamenaji). Pak jsou tu porady o vazne hudbe. Prenosy koncertu symfonickych orchestru (nebo zajimavy porad "Yuugata quintet", ve kterem klasicke melodie hraje pianista a petice loutek - cellista vypada uplne jako Pucmeloun), ci dopoledni lekce hry na piano (vemli casto vedene svetovymi virtuosy). No a nesmim opomenout prehlidky typu Caruso Show, kdy si divaci mohou prinest nahravku a v televizi si verejne zazpivat. Vetsinou zpivaji starsi generace a zpivaji "enku". "Enka" je typicky japonsky hudebni zanr, neco mezi folklorem, operetou a zakrnelym popem konce 70. let. Porad mam nutkani to nejak charakterizovat, ale bojim se, ze by to slo moc tezko. No, kdyby se "enka" hrala v Rumunsku, asi by ji zpivala Maria Tanase (u nas bych si dokazal predstavit nejspis Rottrovku). Je to celkem zajimavy hudebni styl, ale nikdy nevydrzim poslouchat moc dlouho, protoze je to na jedno brdo...

Na podnet Zuzky si dovolim zminit take zajimavy fenomen nakupni hudby. Vyhrava v supermarketech (a v nekterych restauracich), je nenasilna, nevtirava, vetsinou jde o instrumentalni verze nejakych znamych hitu (viz napr. predmet tohoto mailu). Jejim cilem je zprijemnit nakupovani a udrzet zakaznika v obchode co nejdyl. Verim, ze by stalo za to, udelat na tema "nakupni hudby" nejaky muzikologicky vyzkum ;o))).

Pokud jde o klasicky japonsky folklor (ktery me pochopitelne zajima), tak s tim jsem zatim moc do styku neprisel, ale z toho, co zatim vim, hraji ve vetsine pripadu prim bubny "taiko" za doprovodu jednoduchych pricnych fletnicek. Prikladam fotky, porizene v sobotu na jedne tradicni lidove slavnosti v nedalekem mestecku Koga.

Samotna Utsunomiyska univerzita je nesmirne muzikalni prostredi. Funguje tu spousta krouzku (hra na mandolinu, folkova kytara, symfonak, jazz band atd.) a taky celkem hodne studentskych kapel, hrajicich predevsim bigbeat nebo tvrdsi rock. Na nedavnem skolnim festivalu Gakusai se jich taky dost predstavilo. Nektere hraly dobre, jine hraly zajimave a jine hraly nahlas. Krome mistniho jazz bandu (o kterem bude rec vzapeti) me uchvatila jedna kapela, ktera naprosto skvele imitovala Deep Purple. Predevsim celkem narocny song "Highway star" me zcela dostal.

Utsunomiya je ale predevsim (krome tasticek "gyooza") povestna jazzem. A to mi dela velkou radost. Ve meste je nekolik jazzovych klubu, ve kterych hravaji zive kapely, behem roku se da shlednout spousta jazzovych koncertu a to si samozrejme nenechavam ujit. Zhruba pred mesicem jsem se vetrel na zkousku skolniho big bandu. Podobne jsem to udelal pred dvema lety v USA. Tehdy se me Forrest Tobey (tamni ucitel hudby a skvely muzikant) zeptal, jestli hraju na saxofon, a ja jsem mu rekl, ze ne, ze na housle. Forrest se chvilku rozmyslel, ale pak jsme to zkusili a byla z toho vyborna spoluprace. V Utsunomii to ovsem nejde tak hladce. Nejdriv si me jednotlivi studentici prehazovali jako horky brambor, az me dohodili k jednomu "sempaiovi" (starsina mezi studenty), ktery nechapal, ze na housle se da hrat jazz. Tak jsem mu pujcil par CDcek. Uveril. Ovsem to, ze by zkusili v orchestru neco noveho, co by ho mohlo trochu ozivit, to tady nikoho nenapadne. S typickou japonskou nepruznosti a tvrdohlavosti se snazi drzet toho, co je zabehnute. Nutno dodat, ze hraji fakt celkem dobre ("Ceeeerny muz pod bicem otrokare zil..." je v jejich podani paradni pecka). Aby byl ze sempaie Kooriho aspon nejaky uzitek, vymamil jsem na nem, aby me predstavil lidem z jinych jazzbandu (treba budou otevrenejsi). Mame to v planu zitra.

A jeste jeden uzitek ze sempaie Kooriho. Venoval mi dva volnasky na koncert Swinging herd, znameho utsunomiyskeho jazz bandu. Po upornem shaneni doprovodu, kdy uz to vypadalo, ze nakonec pujdu sam, jsem nakonec zlakal argentinku Veronicu. Koncert znamych slagru z celeho sveta (prokladanych vtipnymi komentari kapelmajstra) byl super, a uz ted se tesim az prijde jaro a jazz se zacne hrat pod sirym nebem. Ze zmineneho koncertu prikladam neco malo z programu - nadherna ukazka "engrish" (viz jeden z minulych mailu).

Jsem optimista. I kdyz se tedy muj puvodni plan vytvorit v Utsunomii improvizovanou cimbalovou muziku nejspis nenaplni, nehodlam polevit v usili, a budu-li mit stesti, budu se co nevidet hudebne angazovat i jinak nez u kytary nebo piana na Tea party prof. Wakayamy (neveril jsem, ale i skvely song "Blackbird" od Beatles se muze omrzet, hraje-li se petkrat za vecer). Paklize se tak stane, bude te o tom informovani ;o)))

Prozatim si myslim, ze uz jsem vas pripravil o dost casu, a taky jsem vam nejspis pekne ukousl z kapacit mailovych schranek. Takze dnes potud.
"May your days be merry and bright, and may all your Christmases be white" (B. Crosby) ;o)
Zdravi
Jura

P.S.: Japonska inspirace v moravskem folkloru: "Este sme byli v japonskem kraju, a uz sme culi, jak hudci hraju..."

16.12.2005

Zdravim vas do zasnezene Evropy,

jelikoz se zacaly ozyvat hlasy, ze pry uz jsem dlouho nic nenapsal (coz nejspis znaci to, ceho jsem se obaval - ze uz si nekteri na moje psani zvykli), citim trochu jako povinnost vas opet poctit jednim hromadnym mailem. Krom jineho timto vyuzivam moznosti sedet v teple pocitacove ucebny. Venku uz je totiz, navzdory slunicku a modre obloze, poradna klemra. Meteorologove hlasi, ze snih uz je na vetsine zapadniho pobrezi Japonska, tedy i v oblastech mnohem jiznejsich, nez je Tochigi. Nemnoho ridicu s tim ve zminenych lokalitach ma problemy (nedavno probehla v televizi reportaz ze zasnezene Fukuoky, kde jedno auto kvuli snehu a neprimerene rychlosti skoncilo v potoce, obraceno na strechu). V Utsunomii je ale porad sucho. Coz mi nesmirne vyhovuje, protoze se tak da i nadale vyuzivat bicykl (coz je k nezaplaceni). A teploty kolem nuly uz nejak prekousnu (za vidatne pomoci skorice, hrebicku a levneho vina ;o))).

Vanoce jsou za dvermi a jak uz jsem asi zminoval driv, Japonci je berou trochu jinak. Vanoce tu nejsou (az na vyjimky) zalezitosti nabozenskou, ale jedna se o kulturni fenomen, importovany z USA, a v Japonci modifikovany "k obrazu svemu". Predevsim mladi tady netravi 24. prosinec u stromecku v kruhu rodinnem, nybrz v baru, restauraci, na karaoke (a posleze pripadne v levnem hotelovem pokoji) se svou polovickou. Takovy Valentyn o 52 dni driv. Neni to ale pouze japonska mladez, kdo ma radost z "Kurisumasu". Stejnou (ne-li vetsi) radost maji obchody. Aby bylo totiz Vanocum ucineno opravdu zadost, musi byt poradne komercni. A v tomto ohledu Japonsko rovnez nezaostava. Slevy se tu vali ze vsech stran, a vanocni vyzdoba laka k navsteve nejednoho hypermarketu ci butiku. A do toho vseho vyhrava prijemna hudba (o ktere jsem psal minule).

Par veci jsem minule zapomnel zminit. Jednak japonskou schopnost otextovat temer cokoliv (Tichou noci pocinaje a nejednim Brahmsovym Uherskym tancem konce), a potom taky fenomenu s nazvem SMAP. Toho si vsimly uz devcata loni. A vsimly by si i generace pred tim, protoze tato "chlapecka" skupina se na vysluni japonske popularity drzi uz od roku 1996 (jestli se nepletu), k cemuz jim staci vetsinou vydat tak jeden, dva singly za rok. A to muzou, myslim, napr. Lunetici jenom tise zavidet...

Jedna z veci, ktera se mi v Japonsku porad jeste neomrzela, je mistni zdvorilost (pro nasince naprosto nepochopitelna). Pri vstupu do obchodu je zakaznik pozdraven hlasitym "irasshaimaseeee" (v cemz obzvlaste vynika jeden mladik, co prodava v Lawsonu u nasi ubytovny). Pri placeni ritual pokracuje, vracene penize se prepocitavaji tak, aby zakaznik jasne videl, ze je mu vraceno spravne, a nikdy nechybi uklona a "prijdte zase". Podobne to je u cerpacich stanic. Pri prijezdu je zakaznik navigovan, bleskove obslouzen, a pri odjezdu od pumpy na nej pumpari budou jeste z dalky mavat, klanet se a halekat "stastnou cestu". K tomuto tematu si dovolim pripojit jeste osoby, ktere jsem si soukrome pojmenoval "zbytecni navigatori". Kdyz se napriklad opravuje silnice, je vsechno ohraniceno, vyznaceno kuzely, znackami apod., ale presto tam bude urcite stat jeste chlapek v prilbe a reflexni veste, a praporkem nebo cervenym pendrekem ukazovat drahu, po ktere mam na kole jet. Je to zcela zbytecne, protoze jinudy ani jet nelze, ale stavebni spolecnost tak ma splneny dalsi bod v kolonce "vypadat dulezite". Variaci na stejne tema jsou panove (a damy), ktere podobne "ridi dopravu (a parkovani)" u hypermarketu.

Vsechno, co jsem zminil v minulem odstavci, je prostym dusledkem jiste japonske vlastnosti, ktera se do cestiny moc tezko preklada, a o ktere prof. Qi mluvi jako o "gambarismu". Gambarismus je neco, co Japonce charakterizuje vic, nez cokoliv jineho, a sluvko "gambatte" tady clovek uslysi asi stejne casto, jako u nas doma "ty voe" ;o))) Vyjadruje to pili, nasazeni, vytrvani, snahu apod., tedy vlastnosti, ktere si nasinec s Japonci tak casto asociuje. Pred testem rekne profesor studentum "gambatte kudasai", komentator rekne totez sportovci pred zavodem, rikaji si to navzajem studenti pri moreni se s diplomkama, rekne to dcera rodicum pri odjezdu z rodne vesnice za studiem do velkomesta... Da se to pouzit jako pozdrav pri rozlouceni, jako povzbuzeni apod. Stejne jako "irasshaimaseee" nebo jine zdvorilosti v obchodech, i "gambatte" se nemuze ubranit tomu, aby se z nej stala pouha fraze, bez ohledu na mineni mluvciho. Presto je gambarismus v Japoncich hluboce zakorenen. Vezmeme si napriklad klasicke strategie v prumyslu ci byznyse. Zatimco zapadni spolecnost bude klast hlavni duraz na vysledek, Japonci se zameri na proces. Nasinec pri pisemce muze byt nasprtany a stejne dostat spatnou znamku (smula), nebo byt duty, vsechno opsat a dostat za jedna (a to se pocita). Japonsky student kdyz dostane dobrou znamku, nikdo o nem nerekne, ze je chytry, ale ze "yoku gambarimashita". Podobne ve firme. I kdyz je vysledek nekolikamesicniho projektu naproste fiasko, pokud se vsichni behem procesu pilne snazili ("gambarimashita"), je to OK. Gambarismus proste patri k Japoncum stejne, jako ke hispancu "manana"...

... a proto si taky Japonci Vanoc moc neuziji. Maximalne jeden, dva dny volna a zpet do prace. A pritom by si i mistni Vanoce zaslouzily, aby si je nekdo vychutnal po nasem. Tak si z Japoncu neberte priklad. Hezky "yukkuri" ;o))) Cukrovi, stromecek, vecirky apod. Ja to zkusim taky tak (i kdyz se mi zacinaji hromadit eseje, a kazdy mi rika "gambatte" ;o))). Krasny prosinec vam preje
Jura

P.S.: Japonska inspirace ve slovenskem folkloru: "Tam o kolo Levoci, tam se voda toci, ktora nema frejira, ktora nema frejira, ktora nema frejira, ta ma tamagochi." (a nerikejte, ze si na tamagochi nepamatujete ;o)))

30.12.2005

Tak vam vsem preju hezke posvatkoch,

Verim, ze jste Vanoce prozili prinejmensim v takove spokojenosti, jakou jste si zaslouzili. A aby se vam kapr, bramborovy salat a cukrovi hezky travily, mate tu ode me "darecek" v podobe dalsiho hromadneho mailu. No a kdyz uz byla rec o traveni, snad vas neotravim tim, kdyz vam nacrtnu, jak jsem svoje prvni japonske vanoce travil ja ;o))).

Do pohodicky jsem se naladil uz v patek. Nejdriv jsem si najezil kytaru (ze sekace, ale kvalitni a za dobrou cenu), a potom se (velmi rad) nechal svym mongolskym sousedem Bagim zatahnout do "sentoo" - mestskych laznich. Tam jsme sva tela vystavily takovym pozitkum, ktere muze poskytnout, slovy klasika, jenom "hladovemu jidlo, zíznivemu dousek, basnikovi cisty list papiru a neukojenemu zena. Tak chlapci, saune zdar a plavky dolu!" Krome sauny si dovolim zminit termalni prameny (i prirodni), bazenky s mineralni vodou, vyrivku, elektro, a to vsechno libovolne dlouho za necelych 500 yeniku. Po skonceni jsme se rozhodli, ze sentoo budeme navstevovat pravidelne kazdy tyden minimalne jednou...

Na Stedry den jsem sbalil par nejnutnejsich veci a Peruance Miguela, a vyrazil do Tokia. Nase prvni kroky zamirily do Akihabary, coz je nejvetsi ctvrt s obchody prodavajicimi elektroniku (a nejvetsi nejspis na celem svete). Sehnat se tam da, casto za velmi rozumne ceny, temer cokoliv. Kamery, videa, fotaky, televize, pocitace, elektronicke diare, slovniky a ja-nevim-co-jeste. K Miguelovu velkemu zklamani se ovsem nepodarilo sehnat pristroj na mereni hladiny glukozy v krvi. Zato ja, jelikoz jsem byl (nejspis) po cely rok hodny kluk, jsem se mohl pri opousteni Akihabary radovat z noveho digitalniho fotoaparatu znacky Pentax, porizeneho za primerenou cenu. Abych ho hned vyzkousel, vzal jsem Miguela na Shinjuku do Tochoo - tokijskych "dvojcat" (kde jsem byl sice uz potreti, ale jsou veci, ktere se neomrzi), odkud byla z osmatricateho patra krasne videt posvatna hora Fuji. Kdyz se mi potom relativne uspesne podarilo Miguela posadit na vlak do Utsunomie, mohl jsem se vydat vlakem do stanice Tookyoo-eki (Tokijske nadrazi), kde jsem mel scuka s Akiko a nekolika jejimi kamarady z univerzity Hitotsubashi. Nasim cilem bylo Milenario. Par ulic v tamni casti mesta se od 24.12. do Noveho roku krasne vyzdobi ruznymi svetelnymi efekty, coz vytvari krasnou vanocni atmosferu, srovnatelnou klidne i s Vidni nebo podobnymi misty. O tom, ze setkat se a probojovat se az k cili nebude zadna sranda, jsem se presvedcil uz na Tokijskem nadrazi, odkud neustale proudily ven do ulic davy lidi. Odhaduju, ze za ten tyden uvidi Milenario peknych par stovek tisic (ale spis i nejaky ten milionek) atmosferychtivych Japoncu. Navzdory davum (ktere se "poradkove sily" casto marne a s vypetim hlasivek snazily zvladat) a za nehty zalezajici zime, jsme si to nakonec moc uzili.
Jelikoz me Akiko nechala prespat u nich na koleji, nemusel jsem se druhy den trmacet znovu do Tokia z Utsunomie. O pul devate jsem se na tokijskem nadrazi (tentokrat uz bez davu lidi) sesel se svoji davnou kamaradkou Sachi. Kdyz jsme byli jeste japanologicka holatka, studovala Sachi coby vymenna studentka v Olomouci (a byla tehdy do jiste miry predmetem zajmu nas, nekterych kluku prvaku, a to zajmu nejen studijnich ;o)))). To uz je ale nejaky ten patek, a ze Sachi je ted pracovnice banky Mitsubishi Ginkoo (ktera se chysta od noveho roku fuzovat), coz v praxi znamena temer nulovy volny cas. I proto jsem se chopil sance vyuzit ten jeden den volna, ktery Sachi mela, a prijal nabidku na spolecny vylet. Cilem byla Kamakura.

Kamakura je velmi historicke misto, byvale sidlo shogunatni vlady v obdobi od konce 12. do prvni poloviny 14. stoleti. Nachazi se v prefekture Kanagawa, asi hodinu a pul cesty z Tokia. Celkem me udivuje, ze prakticky denne potkavam Japonce, kteri rikaji, ze v Kamakure jeste nebyli. Prestoze ja sam bych dal prednost vyletu po vlastni ose, nakonec jsem se nechal Sachi premluvit, abychom vyuzili sluzeb cestovni kancelare Hato Bus. No co, s cestovkou jsem po Japonsku jeste netrajdal, a treba to bude zajimava zkusenost, rikal jsem si. A taky byla. Nase pruvodkyne byla velmi dobre vyskolena, velmi mila a puvabna, a velmi, velmi zdvorila. Aby se snad zakaznici po ceste nenudili, zasypavala nas neustale privalem vice ci mene zajimavych informaci o tom, co prave kolem sebe vidime. Po prijezdu do Kamakury byl prvni na seznamu klaster Kenchoo-ji. Nasledovala svatyne Tsurugaoka Hachiman-gu a obed (v cene zajezdu) v tradicni japonske restauraci. Posilnen, vydal se nas zajezd na prohlidku klastera Kootoku-in s proslulou bronzovou sochou Buddhy, merici pres trinact metru a vazici 93 tun (druha nejvetsi v Japonsku). Slunne pocasi bylo samozrejme k foceni jako stvorene. Pak jsme se jeste byli podivat na nejvetsi drevenou sochu v Japonsku - sochu bohyne Kannon v klastere Hasedera. No a pak uz supky-hupky do autobusu a hura na ostrov Enoshima. Tam jsme taky dostali konecne trochu volnosti (a taky slevu na dloooouhe eskalatroy, fungujici misto lanovky). Zpet do Tokia jsme dorazili (se zpozdenim, kvuli davum lidi, smerujicim k Milenariu) asi v sest hodin vecer. Me cekala jeste cesta do Utsunomie, a v Utsunomii jeste cesta pesky na koleje, protoze mi na zaplaceni parkovneho za kolo chybely 4 yeny (a strejdove jaksi odmitli akceptovat, ze jsou Vanoce).

No a od pondelka uz zase prace, a studium a podobne hlouposti. Ale jeste neni vsem dnum (volna) konec. Prave tento tyden je venovany takzvanym "boonenkai" - chlastackam na rozlucku se starym rokem. Za nasledek maji predevsim desitky a stovky potacejicich se Japoncu (a Japonek) na nadrazich, ve vlacich apod. (ale tolik odvahy, abych si nektereho vyfotil nebo nafilmoval, jsem jeste nenasel). Silvestr je pred nami, a s nim i nejdulezitejsi japonsky svatek "oshoogatsu". Ackoliv v tuto chvili jeste nemam jasne plany, jednim jsem si jist: nudit se rozhodne nehodlam ;o))) Radim vam totez a preju krasny Novy rok...
Letos naposledy z Japonska zdravi
Jura

P.S.: Jedna moravska koleda s japonskymi vlivy: "Na Vanoce dluhe noce, v Tokiu aj Fukuoce, hej hej koleda..."

11.1.2006

Zdravim vas vsechny v novem roce,

osobne si myslim, ze vsech tech prani kazdy z nas uz slysel nebo cetl vic nez dost, tak si je odpustim (stejne je urcite vsem jasne, ze bych vam nic zleho do noveho roku nepopral). Mezi svatky se mi podarilo sesmolit hromadnak o Vanocich a vyletu do Kamakury. Tak ted jeste par slov o silvestru a tom, co se delo kolem.

Jak uz jsem zminoval drive, pro nekrestanske (v puvodnim slova smyslu) Japonsko nemaji Vanoce (Kurisumasu) zdaleka takovy vyznam, jako Novy rok (Oshoogatsu). Jelikoz jsme mel "tu cest" poznat tady i par "krestanu", dam tyto stranou a pokusim se mluvit spis vseobecne. Pochopitelne vyvstane otazka japonskeho nabozenstvi, ale to by bylo asi na dlouhou prednasku (a se zminkou buddhismu a shintoismu si rozhodne nevystacime), takze jenom superstrucne: japonske nabozenstvi neni ani tak otazkou viry, jako spis praxe. Tedy Japoncum ani tak nejde o to v co veri (pokousel jsem se ptat nekolika japonskych studentu na to, co je podle nich po smrti, ale kloudnou odpoved jsem nedostal), ale co praktikuji (ritualy). Pokud to opet zgeneralizujeme, tak vesele prilezitosti se slavi v shintoistickem stylu (ve svatyni "jinja"), mene vesele pak v buddhistickem stylu (v chramu "otera"). Konec roku se odzvoni stoosmy udery zvonu v "otera" (s kazdym uderem zmizi jedna starost ci obava), Novy rok se potom privita v "jinja" pomodlenim se za to, aby byl uspesny.
Ja jsem si celkem uzil behem svatku (nevim jestli jsem v hromadnaku zminil vyborny vecirek, ktery jsem mel v Tokiu s kamarady z Ameriky), a proto jsem se rozhodl silvestra moc neplanovat a spis jenom tak nasavat atmosferu. Nasaval jsem s Bagim (to je muj mongolsky soused, myslim, ze uz ho vsichni znate). Abychom si trochu procistili hlavy a potesili tela, zasli jsme si odpoledne do "sentoo" - verejnych lazni. Navstevy "sentoo" jsou uz nasi kazdotydenni rutinnou. Hadam, ze to bude jedna z mala veci, ktere mi budou chybet az skonci zima. Po navratu jsme si dali pivko a par panacku (ja jsem prinesl trochu slivovice, Bagi mel kvalitni mongolskou vodku) a jenom tak nenucene sledovali silvestrovsky televizni program. Ten se od nasich estrad ponekud lisil. Na dvou kanalech soucasne davali velke turnaje v plnokontaktnich sportech. Pozdeji potom prisly na radu silene souteze, jako napriklad "ktera slecna si na nos zavesi vic lahvi s vodou" (viz prilozene fotky).

Ja jsem se pred pulnoci sebral a vydal do Futarasan jinja, coz je nejznamejsi shintoisticka svatyne v Utsunomii. Podarilo se mi hned ze zacatku prodrat se davem lidi az skoro ke schodisti vedoucimu ke svatyni, takze jakmile odbyla pulnoc, dav zahlucel a policajti odstranili zabrany pred schodistem, mohl jsem se spolu s ostatnimi (v policajty rizenymi vlnach) valit po schodech nahoru. Kdyz jsem si vystal frontu k oltariku, stejne jako ostatni jsem vhodil do truhly par drobaku, dvakrat zatleskal a popral si uspesny rok 2006. Pak jsem si jeste udelal par fotek (po urcitem usili se mi podarilo setrast i dve nesmirne doterne "gyaru" - silene slecny, ktere mely neodbytnou touhu byt fotografovany) a vratil se na kolej. Jednim z duvodu, proc jsem nemel zajem dele ve svatyni setrvat, byl pomerne silny mraz a prazdna pleskacka.

Novy rok byl potom pro me ve znameni psani eseji, navstev u profesora Kasuyi a o den pozdeji u p. Shindooa v Nogi, brigady a jednoho kvalitniho vecirku minulou nedeli. Toliko ve strucnosti. (a vida, ono to fakt jde i strucne).

V utery nam zacala skola, takze se zivot vraci do vyjetych koleji. Pokud budou nejake nove zazitky (par zajimavych veci mam v planu), budu vas informovat.
Prozatim se s vami loucim a preju i nadale usmev na tvari.
Z Utsunomiye

Jura

P.S.: Japonska inspirace v hornackem folkloru: "Staua Kacenka u Dunaja, staua Kacenka u Dunaja, a videua tam samuraja..." ;o)))
P.P.S: Na nektere z vas se tady par lidi uz docela dost tesi... ;o))).

24.1.2006

Hola hola,

Dlouho jste me necetli, co? Nejspis si nekteri z vas rikali, jestli nahodou nejsem nemocny, a pravdu povedic uplne svezi a plny stavy se necitim. Uz od minuleho tydne se o me pokousi nejaky zaludny japonsky virus (prozatim mu rikejme “parchant”), zpusoboval mi nadmernou unavu, bolest v krku a studene nohy, a na veskere moje protiutoky grepy, Orofarem, “sentoo” i tencicimi se zasobami slivovice reagoval jenom docasnym ztazenim se z bitevniho pole, aby zahy opet zautocil ze zalohy. Nutno dodat, ze vetsinou v nejnevhodnejsi okamzik. Jeste se k tomu dostanu...

To, ze nam zase zacala skola, neni zas tak podstatne, proto to zminovat nebudu ;o), a radsi zminim zajimavejsi udalosti. Ve ctvrtek rano mi ve foneticke laboratori dosla prace. Pracoval jsem nejspis moc rychle, takze budu ted muset nejaky cas vyckavat, nez pro me prof. Kasuya zase neco vymysli (jenom doufam, ze do te doby financne nevyschnu). Abych se moc nenudil, byl jsem ve ctvrtek vecer pozvan na letosni prvni “schuzi” Ceskeho klubu, coz je takove zajmove sdruzeni nekolika lidi, kteri maji nejaky vztah k Palackeho Universite a Ceske republice vubec. Jmenovite tedy prof. Kasuya s manzelkou (kteri na UPOL narazove uci), prof. Matsuiova (stejny pripad), p. Shindoo (ktery na UPOL ucil, kdyz byl nas rocnik jeste japanologicka “holatka”), prof. Ishihama (advisor studentu z UPOL na Udai), slecna Tanakaova (prechylovani cizich jmen mi nekdy prijde jako pekna pakarna. I kdyz se tim nejspis dopustim deliktu proti pravidlum, pro priste si prechylovani odpustim) (ktera na UPOL uci v soucasnosti, a v Japonsku byla na dovolene), Midori (ktera na UPOL rok studovala), prof. Yoshida (ktery se loni nejaky cas cesky ucil) a ted i ja. Vecirek se konal v zajimave a luxusni restauraci “Ishi no kura”, cele postavene z mistniho znameho kamene “ooya”. Navzdory jiste formalnosti, byl vecirek moc fajn. Vyborne jidlo a piti, prijemne povidani (v uctive japonstine), a to vse se studentskou slevou ;o)))

Patek byl samozrejme urcen pravidelne navsteve “sentoo”, tentokrate i za ucasti finskeho kolegy Miiky. Vecer jsem se pak pilne ucil svoji speech na sobotni soutez v japonskem prednesu.

V sobotu poprve v Utsunomii napadl snih (!!!). Zcela podle meho ocekavani se tedy bile Vanoce opozdily jenom o jeden mesic. Nicmene ty z vas, kteri stale jeste veri vsemu zpravam o snehovych kalamitach, musim opet zklamat. Zpravy sice nelzou, ale generalizuji, tedy spousta oblasti Japonska opravdu zaziva “velky snih”, ale to malo, co spadlo v Utsunomii v sobotu a vcera, by ztezi stacilo na poradneho snehulaka. Ja a dve moje taiwanske kamaradky jsme se nicmene v sobotu o pul jedenacte misto staveni snehulaka nechali Tada-chanem odvezt do utsunomiyskeho muzea, kde se konala soutez v japonskem prednesu, kterou poradala mistni ICCLA (Inter-Cultural Community Life Association). S podobnymi akcemi mam jiz jiste zkusenosti, a proto vim, ze nezucastnit se, je na skodu. Krom toho je pocitac, coby prvni cena, a fotaky, coby druha a treti, docela slusnou motivaci, tak proc to nezkusit. Po (pro nasince temer nepredstavitelnych) formalitach a obedu nevalne kvality, jsme konecne mohli jit prednaset na tema “ja a japonstina”. Ja jsem si vylosoval startovni cislo dve, a proto jsem sel za recnicky pult hned po Boboovi (jmenuje se pochopitelne jinak, ale pro japonske podminky pouziva prezdivku “Bobo”) z Tadzikistanu. Bohuzel v tu nejnevhodnejsi chvili, tedy presne uprostred meho projevu, “parchant” spojil sve sily s prisernym vzduchem prednaseciho salu, a poobedvanym nevalnym kuretem, zautocil a prinutil me omluvit se vsem pritomnym a jit se nadychat cerstveho vzduchu, abych tam sebou vsem na ocich nepraskl (ti, kdo se mnou nekdy byli na svatbe ci pohrbu, vedi, ze se mi to obcas stava). Nutno dodat, ze cele to bylo bez jakehokoliv pricineni alkoholu (ci prave proto – pouceni pro priste). Celou speech jsem tedy znovu (uz bez hodnoceni) prednesl na zaver, abych ukazal alespon bojoveho ducha. Pocitac si nakonec odnesl Brazilec Luis za vyborne povidani o japonskych dialektech, fotaky si rozebrali Ir a Cinanka, a jelikoz holky z Taiwanu, stejne jako ja, prisly zkratka (relativne zkratka, jenom za ucast kazdy dostal dve plne a TEZKE tasky vice ci mene uzitecnych pozornosti), jeli jsme si vecer (jeste s Tada-chanem) zhojit posramocena sebevedomi do jedne kvalitni “Suki-yaki” restaurace.

V nedeli jsem opet (po kratke dobe) vyrazil do Tokia. V Budokanu jsem se setkal s Katkou (ktera do Kantoo zavitala z Kansai – konkretne do Tokia z Kyoota), podival se, jak si par karatistu dava v turnaji F-2 na budku, spolecne s Jankou zasli na pivo, vymenili si zajimave zazitky a zkusenosti a v devet vecer se v dobrem rozesli ;o))) (z nedele fotky nebudou, jelikoz jsem fotak zapomnel doma).
Toliko minuly tyden. Ten nynejsi se prozatim nese nadale ve znameni meho vytrvaleho souboje s “parchantem”. Nevim, jak dlouho mu vydrzim vzdorovat, ale kazdopadne – gambarimasu!!! Zalehnout a marodit ted se mi zrovna moc nehodi. Jednak me ceka letosni prvni Tea party (uz tento patek, jupiiii!!!), a jednak planuju brzky vylet na Hokkaidoo ;o)))

Jeste par poznamek. Celkem nedavno se mi dostal do mailove schranky zajimavy dotaz: Je vubec neco, Juro, co te na Japonsku stve? Po (opravdu) dlouhem uvazovani jsem si rekl, ze par veci by se naslo, a ze by z toho mohla byt docela dobra subjektivne-informacni rubrika do hromadnaku. Takze pro zacatek aspon jedna vec:

Stve me nedostatek odpadkovych kosu. Osobne mam dojem, ze pocet odpadkovych kosu na jednu provincii je limitovan na nekolik kusu (maximalne nekolik desitek kusu). Najit kos nebo popelnici je casto vpravde husarsky kousek. Presto jsou japonske ulice prekvapive ciste, coz znamena, ze si vsichni (tak jako ja) nosi odpad s sebou, a vyhazuji ho doma. Japonci si na jednu stranu potrpi na trideni odpadu. V lete mi v Kyootu jeden kluk rikal, ze jsou mista, kde rozlisuji pres deset druhu odpadu (a urcite nepocitaji ten radioaktivni). Na druhou stranu napriklad “moeru gomi” (tedy “spalitelny odpad”) je pojem velmi siroky, zahrnujici prakticky vsechno, co opravdu spalit jde, bez ohledu na to, co to pri tom udela (tedy gumu, plasty apod.). Je to jeden z japonskych paradoxu, ktere jsou kapitolou samou o sobe.

A abych nekoncil pesimisticky, tak jeste aspon jedna vec, ktera me tu fascinuje: za necele ctyri mesice, co jsem tady, se mi jeste neprejedla polevka ze sojove pasty “miso”. A to navzdory tomu, ze ji obedvam (a nekdy vecerim) minimalne sestkrat tydne, a pritom vlastne nedokazu presne specifikovat jeji chut. A to me proste nuti k zamysleni...

Tak to tady dneska ukoncim. Drzim vam palce v boji s tuhymi mrazy a nejruznejsimi “parchanty”, a tesim se na pripadne maily. Mejte se blaze.

Z Utsunomiye zdravi
Jura

P.S.: Japonska inspirace v ceskem folkloru: “Ja mam kone, vrany kone, to jsou kone my. Kdyz ja jim dam obroku, vezmou me na Toohoku, ja mam kone, vrany kone...” (Toohoku je oblast na sever odsud).

3.3.2006

Zdravim vas,

Dnesni hromadny mail si dovolim zacit tak trochu od konce.
Co se mi na Japonsku nelibi? Nelibi se mi temer nelidske talcenice ve vlacich na nekterych tratich (predevsim v centru Tokia). Nastesti, musim zaklepat, se do tlacenic zas tak casto nedostavam.
A co mam na Japonsku rad? Mam rad japonske vlaky. Jsou pohodlne, ciste, jezdi bez zpozdeni a maji vyhrivana sedatka. A vyhrivanych sedatek jsem si o minulem vikendu opravdu uzil. Tento mail bude o mem dvoudennim vyletu do prefektury Niigata.

To takhle jednou prislo avizo od meho advisora, prof. Ishihamy, ze je moznost ziskat od skoly jakysi financni prispevek (neco malo pres 15.000 yeniku) na “studijni cestu” po Tochigi a blizkych prefekturach. Toho by byl hrich nevyuzit, rekl jsem si a vyplnil potrebne formulare. Volba padla na Niigatu, mam tam par kamaradu, a taky jsem byl pomerne hodne zvedavy na ty ctyri metry snehu, o kterych se nejspis tak hlasite hovorilo v ceskych mediich. Nejdriv bylo ale zapotrebi vymyslet nejaky “studijni zamer”, navstevu muzea, galerie apod., ktery bych mohl pouzit jako zaminku. Spolecne s Midori jsme na internetu vybrali Fossa Magna Museum v mestecku Itoigawa. Ma to mit neco spolecneho s horninami, zkamenelinami a snad i sopkami. Ja sice o geologii vim velke kulove, ale ucel sveti prostredky…

V sobotu rano jsem tedy narychlo sbalil par veci, ktere jsem povazoval za nutne (kartacek na zuby, nejteplejsi zimni obleceni, destnik, pro jistotu i osvedcene jepecko, fotak, nahradni baterky a jagerovy spolehlive podvlikacky), a o pul sedme uz sedel ve vlaku do Oyamy. Niigata je sice hned za kopcem (tedy presneji receno za pohorim Nikkoo), ale tamtudy trate nevedou, a proto se musi cela oblast objizdet pres provincii Gumma velkym obloukem. Raz krajiny se zacal menit uz po prvnich par minutach cesty z Oyamy smerem na zapad. I kdyz se ale z roviny zacaly sem tam zvedat kopecky, po snehu nebylo zatim vidu ani slechu. O trochu vic jsem znervoznel jeste pri prestupu v Shinmaebashi, kdyz se kolem me po nastupisti zacaly promenadovat slecny v kratkych kalhotach a kosilich s kratkymi rukavy. Odhadl jsem to s tim svetrem a zimni bundou spravne? Sympaticky dedula, ktery se se mnou dal behem cekani na vlak do reci me vsak ujistil, ze v Niigate si snehu uziju az az. A nekecal. S dalsimi kilometry na sever pribyvalo hor, rek a postupne i snehovych cepic na velkych balvanech podel jejich brehu. Trat take cim dal tim casteji prochazela skrz hory, a casto se v tunelech nachazela i cela nadrazi. Po vyjezdu z jednoho takoveho tunelu se pred ocima zjevila ta prava Niigata v cele sve zimni krase. Ostre hrebeny a prikre svahy pokryte snehem, idealni sjezdovky plne lyzaru, hned vedle peronu, to vsechno pod modrou oblohou... Cela cesta se razem promenila v ten nejkrasnejsi dokument National Geographic – trvajici pres ctyri hodiny (aniz by zacal nudit)...

Po dalsich dvou prestupech jsem konecne dorazil do Tookamachi, setkal se s Amity a spolecne poobedvali vyborne pohankove nudle “soba”, kterymi je Niigata povestna. Amity je moje kamaradka z Ameriky. Vystudovala japonstinu a ted zije a pracuje v male vesnicce Matsunoyama. Nedavno si udelala japonsky ridicak, takze uz je mobilni, coz je v onech koncinach prakticky nezbytnost. V Matsunoyame totiz “ani smrt nebere...” Je tam vseho vsudy jedna samoobsluha (zadna hospoda, priserne to pomysleni), zeleznice tam nevede a autobus tam tudy projede maximalne dvakrat denne (kdyz vubec), cimz je myslim pokoren i Javornik ci Suchovske mlyny. Co se ale v Matsunoyame nachazi, je vyborny “onsen” (tedy termalni lazne) a tri metry snehu (takze nikoliv ctyri, holt jaro se blizi a snehy taji). Nic moc se teda v Matsunoyame delat neda, ale ja jsem prijel hlavne proto, abych navstivil Amity a dosyta si s ni pokecal, takze po dvou hodinkach v sirne padesatistupnove lazni jsme v klidu usedli u Amity doma ve “washitsu” a u dobreho jidla zapredli rec o vsem moznem (hlavne o tom, proc bychom nemohli v Japonsku zit natrvalo)...

Druhy den jsem mel v planu presunout se do Itoigawy a vybavit tam “formality”. Amity me slibila odvezt na nejblizsi nadrazi (o dve dediny dal mestecko Matsudai), ale bohuzel nas cekalo neprijemne prekvapeni v podobe zapomenutych zapnutych svetel, a tedy zcela vybite baterky Amitina auta. Ochotni sousedi prispechali na pomoc a za chvilku uz byly startovaci kabely propojeny. Pokusy nastartovat ale ani po necele hodine neprinesly vysledky, a tak me nakonec na nadrazi odvezl pan soused. Rozloucit se s Amity, domluvit si dalsi setkani (tentokrat v teplejsim Kansai), a uz zase sedim na vyhrivanem sedatku. Kolem poledne uz jsem v Itoigawe a shanim se po geologickem muzeu. Zahy zjistuju, ze to nebude jenom tak. Podle pani z turistickych informaci to trva pesky asi ctyricet minut a autobusy tam nejezdi. Navic je mizerne pocasi, jako “yang” sobotniho “yinu”. Prsi, fouka vitr a zacina mi krucet v brise. Jdu podle ukazatelu porad do kopce a ze zajimave zkratky mam jenom zablacene boty. Konecne, vlhky, ale spokojeny nachazim muzeum Fossa Magna – uprostred lesa. Expozice je zajimava (hlavne sutry, ktere ve tme fosforeskuji, sbirka polodrahokamu a ruznorodych zkamenelin), ale tak nejak chapu, proc nejsem geolog. Pokus zabit dve mouchy jednou ranou navstevou sousedniho muzea protohistoricke japonske kultury “Joomon” nevychazi, v nedeli je zavreno. Deste uz mam taky po krk. Jeden ze silnych poryvu vetru me definitivne pripravil o muj stojenovy destnik, a do akce tedy nastupuje jepecko. To samozrejme funguje vyborne, takze krome cvachtani v botach jsem uz relativne v suchu, a mym aktualnim planem je dostat se co nejdriv na nadrazi, na vlak a pryc odsud. I to se mi nakonec dari, takze muzu vesele zamavat mestecku na pobrezi Japonskeho more a vyrazit na 377 kilometru cestu do Utsunomie. Vyhrivanych sedatek tentokrat drze vyuzivam take k suseni ponozek (ale spolucestujici jsou prilis Japonci na to, aby mi neco rekli).

Tak, a jsme doma. To jsem to zase jednou natahl. No, snad si to u vas aspon trochu vyzehlim fotodokumentaci. Ve vyrobe uz jsou taky dalsi dve alba fotek z tohoto tydne. O tom ale az priste.

Mejte se bajecne a brzo zase na poctenou ;o))))
Ze sucha Utsunomie Vas zdravi
Jura

P.S.: Japonska inspirace v podpolanskem folkloru pro tento tyden: “Dolina, dolina, na doline datel, veru som si zasiou na sake v Niigate...” (sorry, bez tech hacku a carek nektera slova vypadaji uplne jinak, nez by mela :o/// )

17.3.2006

Krasny den,

Vetsinu z vas jsem uprimne politoval, kdyz na me pred par dny z internetu vybafla zprava o tom, ze Ceska republika je opet (ci stale jeste) pod prikrovem snehu, a vsim tim, o cem je Nohavicova Ladovska zima (jen aby nedoslo k nedorozumeni, nepolitoval jsem ty z vas, o kterych vim, ze jsou mimo to “peklo s klimatizaci na plne pecky”). Tady v Utsunomii uz je skoro jaro. Nepsal jsem neco podobneho uz posledne? Urcite ano. To proto, ze jaro se tady porad nedokaze tak nejak rozhoupat a blizi se k nam s typickou japonskou zdrzenlivosti. Minuly tyden jsem si pochvaloval slunicko a teplicko, a vcera jsem proklinal teploty tesne nad nulou a ledovy vitr. Nicmene prinejmensim dva jasne indikatory jara mam denne na ocich: jarni prazdniny a kvetouci slivone...

Pro me nejsou prazdniny zas takovou velkou udalosti, protoze do skoly chodim moc rad, a tak se je snazim co nejvic ukratit. Nejlepsim zpusobem je cestovani, a k tomu jsou v obdobi od 1. brezna do 10. dubna v Japonsku velmi priznive podminky v podobe tzv. “seishun kippu” – celodennich permanentek na osobni vlaky Japan Railways. Predminulou stredu jsem se tak vetrel do skupiny zahranicnich studentu (Yongyee z Laosu, Adeleyd z Ghany, Dinah a Lucy z Filipin) pod vedenim Japonky Megumi, a na seishun (v cene 2300 yenu) si zajel na jednodenni vylet do Yokohamy.

Yokohama, to jsou pro me predevsim tri veci: Obrovska prumyslova zona, jeden z nejdulezitejsich a nejrusnejsich pristavu sveta, a nejvetsi cinska ctvrt v Japonsku. Nejdriv jsme si naplanovali prohlidku lodi Nippon Maru a muzea moreplavby v jokohamskem pristavu. Atmosfera velke plachetnice nas okamzite pohltila a z prachobycejnych suchozemskych krys se zahy staly (aspon pocitem) ostrileni morsti vlci, kteri se nestiti ani vyzkouset si drhnuti paluby tradicnimi slupkami z kokosovych orechu. Prohlidka muzea byla taky zajimava, a dostatecne dlouha na to, aby nam vsem vytravilo. Tak hura na obed – kam jinam, nez do cinske ctvrti. Jen co clovek projde jednou z mnoha krasne malovanych bran, ocitne se v uplne jinem svete; ve rusne spleti uzkych ulicek, chramu, kramku se vsim moznym, a to vse se topi v roztodivnych vunich a cinskem stebetani. Megumi (ktera bydli kousek od Yokohamy v Kawasaki) se v cinske ctvrti vyznala, a dovedla nas do jedne levne a moc dobre restaurace, kde jsme ukojili nejen hlad, ale i potesili nejednu chutovou bunku. Po obede jsme se jeste sli podivat po mistnich kramcich. V cinske ctvrti se daji koupit hlavne parene bochanky “nikuman”, susene plody, spousta jinych potravin, suvenyry a prakticky cokoliv, co Cina vyvazi. Yongyee se rozhodl koupit saticky pro svou dcerku, a vybrat ty prave mu zabralo vic nez pul hodiny. Kdyz bylo konecne vybrano a zaplaceno, devcata se chtela jet podivat na znamy most Bay Bridge, ale nastesti se mi podarilo vsechny premluvit, abychom misto toho navstivili park Sankei-en. A ten byl urcite stokrat lepsi nez nejaky most. Puvodne patril bohatemu obchodnikovi s hedvabim, ktery si na svou “zahradku” nechal za znacnych nakladu prenest spoustu vyznacnych budov ze 17. stoleti, a vse nakonec v roce 1906 zpristupnil verejnosti. Nam se postestilo prijit v jednom z nejprihodnejsich obdobi v roce, nebot zrovna kvetly slivone. A kvetly a vonely nadherne. Obklopen zahradami, bilymi a ruzovymi kvety a jezirkem se zlatymi kapry, si clovek jen stezi uvedomoval, ze kousek odsud jsou rafinerie, prekladiste zbozi a fabriky. V parku Sankei-en rozhodne neni kam spechat. Zasli jsme si do maleho kramku na zmrzlinu, vystoupali nahoru k tristupnove pagode, potom zase sesli dolu a v cajovem altanku si dali caj. Potom jeste prohlidka tradicniho japonskeho obydli, posledni pokochani se svestkovymi kvety, a jde se dal. Do pristavu. Nez se tam ovsem nase skupinka docourala, byl vecer a pametove karty digitalnich fotoaparatu napechovane, takze nezbyvalo, nez se divat. Ale i samotny pohled z pristavu na vecerni Yokohamu stal za to. Kdyz uz to zacalo vypadat na dest, vydali jsme se na cestu zpet. Cestu do Utsunomie vetsina z nas prijemne unavenych prospala.
Je to tak. Yokohamu neni mozno si nezamilovat. Ja osobne jsem tam rozhodne nebyl naposled. A jsem docela zvedav, jestli rozkvetle slivone v Sankei-en prekonaji kvetouci sakury v Kyootu, kam se chystam “seishunovat” na prelomu brezna a dubna... :o)

Tradicni rubriky: Co se mi na Japonsku nelibi? Nelibi se mi (tedy predevsim mym kolenum se nelibi) nizke stolky v nekterych tradicnich japonskych restauracich. Musi se u nich sedet v tureckem sedu nebo klecet (v “seiza”), jinak clovek vypada jako buran. Jelikoz posloucham sveho ortopeda (a jeste vic svoje kolena), vzdycky jsem za burana :o(.
Co se mi na Japonsku libi? Prodejni automaty na napoje na kazdem rohu. V lete, kdy hrozi dehydratace, je to temer nezbytnost. A v zime, kdy vam krehnou ruce, je plechovka horke kavy nebo caje pozehnanim (ale co bych vam vlastne povidal ;o))).

Tak toliko pro dnesek. Fotky vas neminou, a stejne tak zase nekdy muj hromadny mail.
Tak preji pevne nervy pri cekani na jaro, usmev na tvari a "teplo v pleskackach".
Z Utsunomie
Jura

P.S.: Japonska inspirace v moravskem folkloru: “Sedela na jame, volala: Adame! Pod za mnu Adame, ja su v Yokohame …” ;o)))

28.3.2006

Hola hola hoj ;o)))

Prislo jaro, a Juru to nesmirne potesilo. Konecne a snad uz definitivne. I tady v Utsunomii uz zacinaji pomalinku kvest sakury a pivonky a vubec, radost pohledet. Presto jsem si misto behani po rozkvetlych loukach nasel cas na to, abych vas opet zasahl dalsim hromadnym mailem. Prijemne pocteni...

Prislo jaro, a ze zimniho spanku se pomalu probouzeji nejruznejsi opravari, monteri a instalateri. Vsude to busi, rachoti, domy rostou jako houby po desti (a nektere zase stejne rychle mizi). Taky uz me rano nebudi kwakani havranu (ale jenom preletajici helikoptery). Ve vsim tom randalu se spousta veci stava obtiznymi. Treba zkouseni kapely, protoze ...

Prislo jaro, a cloveku je do zpevu. A do hrani. Stalo se to, co bylo od pocatku nevyhnutelne - Jura v Utsunomii zalozil kapelu. Jeste nema jmeno, ale uz ma tri cleny a za sebou prvni uspesne vystoupeni. Aby se mi tu na housle moc neprasilo, premluvil jsem Tamiho, ktery trochu hraje na kytaru, aby sehnal basistu (sehnal Daisukeho, rock'n'rollem odkojeneho multiinstrumentalistu) a spolecne jsme secvicili kraticky repertoar. V omezenych podminkach jsem ozelel fakt, ze Daisuke nehraje na kontrabas, ale jenom na baskytaru. A o to vic jsem ocenil, ze se mi podarilo do spoluhracu natlouct netradicni sedmi-sestnactinovy rytmus rumunske Gaemparalele ;o))) Stezejni skladbou se nam ovsem stala Besame csardas - netradicni propojeni latinskoamericke klasiky "Besame mucho" a Montiho Csardase. Cely repertoar jsme po dlouhem zkouseni uspesne prezentovali na patecni promocni party, protoze ...

Prislo jaro, a v Japonsku tedy i konec skolniho roku. Ctvrtaci promuji, vsechno smeruje k promocim. Ty se konaly v patek. Devcata se oblekla do krasnych kimon, a v patek vecer potom do vecernich rob, a huraaa na promocni party. Ta se konala v jedne "beer restaurant" kousek od nadrazi. Jidla a piti pochopitelne hromady, spousta studentu, profesoru, a mezi tim vsim ja, Daisuke a Tami se svym rumunsko-madarsko-americkym repertoirem. Oproti ocekavani se vystoupeni celkem povedlo, a uspech bylo tedy zapotrebi notne oslavit. Nejdriv na mene oficialni "after-party" v baru Seychelle. Posleze pak jeste (zdrave jadro) na zcela neoficialni "after-after-party" v restauraci Wara-wara. Rikal jsem si, ze uz jsem dlouho "nereprezentoval", a taky jsem se chtel ujistit o tom, ze Suntory je opravdu ta nejodpornejsi whisky na svete - po prvni flasce jsem v tom mel zcela jasno. Jasno jsem mel taky v tom, ze alkohol ma opravdu pozitivni vliv na jazykove schopnosti (rozsahla filosoficka debata o stavu Japonske ekonomiky a spolecnosti vubec, myslim, moc gramatickych chyb neobsahovala). Aby byla reprezentace dokonala, zorganizoval jsem udajne jeste pochod Utsunomii za housloveho doprovodu (ale to uz mam, stejne jako vetsinu informaci, z druhe ruky). Nasledky byly samozrejme odpovidajici. Nektere ovsem i celkem prekvapive, protoze ...

Prislo jaro, a zacinaji se zapalovat lytka. Po patecni noci a sobotnim ranu se v mem mobilnim telefonu zahadne objevilo nekolik novych telefonnich cisel, a taky zacaly chodit maily o tom, jestli to pondelni/uterni/vikendove domluvene rande plati. Jelikoz vim, jak se da i tak slozity jazyk, jako je japonstina, nejsnaze naucit, na vsechny jsem odpovedel kladne ;o))) A s uspokojenim mohu prohlasit, ze kdyz se na japonska devcata trochu zatlaci, tak je s nimi i zabava :o))) Samozrejme se "randeni" negativne odrazi na moji penezence, ale kdyz uz je to jaro... A nespornym pozitivem je mimo jine i to, ze pod hrozbou divci navstevy jsem v pondeli rano nalezite uklidil svuj pokoj a (dokonce) setrel podlahu... ;o)))))))

Toliko udalosti poslednich nekolika dni. Tradicni rubriky: Co se mi na Japonsku nelibi? Po vystoupeni za mnou prislo par lidi s tim, ze se jim z nasi muziky docista chtelo tancovat. ALE, BOHUZEL, tohle je Japonsko :o/ ... (ne)jeden by zaplakal...
Co se mi na Japonsku libi? Miluju zmrzlinu ze zeleneho caje! ;op

Jelikoz jsem slysel, ze "ladovska zima" je uz i tam u vas/nas na ustupu, preji vam vsem krasny prichod jara, trvale dobrou naladu, a tesim se s nekterymi z vas na vzajemnou poctenou ;o).
Z Utsunomie
Jura

P.S.: Japonska inspirace v moravskem folkloru: "Ej, ked sem isel od muziky, potkal jsem dva Japonciky..." ;o)))
P.P.S.: Prikladam fotku toho, co jsem vyfotil z televize. Bylo to v jednom kursu spanelstiny (!?). Zrovna se procvicovala slovesa... ;o)))

12.4.2006

„Jooo, tresne zraaaly ...“

... no, ja vim, ze nezraly, ze je na to jeste brzo. Ale kvetly! A porad jeste kvetou. A kdyz v cestine neni zadna pisnicka o kvetoucich tresnich (alespon ja o zadne nevim). Zato v japonstine jsou jich mraky. A pravem. Obdivovani kvetoucich sakur ma v Japonsku mnohaset-letou tradici. My Cesi jsme v tomto smeru zamereni spis, podle jednoho japonskeho rceni, "hana yori dango" (dovolim si volne prelozit jako: Nez-li kytka po ranu, radsi zvanec do chrtanu... ;o))). Ale kdyz uz je nasinec jednou tady, mel by si uzit i trochu te tradicni kultury... A prave predevsim o "hanami" (kochanim se jarnimi kvety) bude tento hromadny mail. Vitejte u nej ...

Jenom tak nanecisto jsem si na "hanami" zajel predminuly tyden do Tokia (kde letos sakury rozkvetly snad uplne nejdriv). Cestu jsem spojil s navstevou Betky (v jejim novem utulnem kutlochu ;o))), jeji nove spolubydlici Jany (vitej v Japonsku ;o))), a se Zuzkou a jejim "chlapem" jsme zasli na sushi. To bylo ale az vecer. Pres den jsme s Janou prolezli park Yoyogi, protoulali se k muzeu japonskych mecu (po zaviraci dobe. Ja uz tedy podruhe v tom samem muzeu po zaviraci dobe) a v parku Ueno se podivali na to, jak se dela "spravne japonske hanami". To uz totiz davno neni jenom o rozplyvani se nad krasou ruzovych kvitku, ale predevsim o bujarem skupinovem popijeni a hodovani na igelitech, rozprostrenych pod dotycnymi stromy. "Hanami" je prece pro pracovite Japonce dokonalou zaminkou se poradne do nemoty odreagovat ... ;o)

Rika se, ze nejkrasnejsi "momijigari" (honba za rudymi javorovymi listy) je nejkrasnejsi bud v Kyootu (s chramy a svatynemi uprostred toho vseho) nebo v Nikkoo (priroda sama o sobe). Ale jenom ztezi snad muze byt lepsi misto na "hanami", nez je prave byvale japonske hlavni mesto - Kyooto. A proto jsem se domluvil s nasi prazskou kolegyni Katkou (ktera v Kyootu studuje, k zavisti nas ostatnich), zamluvil ten nejlevnejsi hostel, vzal "seishun kippu" a minulou stredu sedl na vlak. Seishun kippu je ovsem permanentka jenom na osobni (maximalne zrychlene) vlaky, a Kyooto neni za rohem. Abych se tam dostal pred setmenim, vyrazil jsem uz o tri ctvrte na pet rano, a po osmi prestupech a deseti a pul hodinach jsem dorazil do Kyoota. Cestou jsem prekonal skoro deseti prefekturami, permanentni dest a rozhovor s dvema Mormony. Dest mi trochu kalil vyhlidky na dalsi den, ale pocasi se nakonec ukazalo stati pri nas...

V Kyootu jsem nebyl poprve. Uz loni v lete jsem si ho trochu otukal, zjistil si, ktery hostel je nejlevnejsi (a tentokrat ho take vyuzil. Spravce si na me kupodivu pamatoval) a prosel si par nejnavstevovanejsich turistickych mist. Projit vsechno je prakticky nemozne, protoze chramu a svatyn je v celem Kyootu kolem tri tisic (!!!). Tentokrat jsem nechal plan zcela v rukou Katky, ktera se ukazala jako dokonala pruvodkyne (a take trenovana cyklistka). Abychom toho stihli co nejvic, pujcil jsem si za 500 yenu v hostelu kolo, ktere je v Kyootu asi nejlepsim dopravnim prostredkem. Vecer po mem prijezdu jsme jeste stihli projit park kolem cisarskeho palace a blizkou svatyni Shimo-kamo.

Ve ctvrtek jsme vyrazili uz zrana, abychom se vyhnuli dopravni spicce, a taky abychom toho stihli co nejvic. Nasi prvni zastavkou byl (na doporuceni Pavla) chram Ninna-ji. Odtamtud do kopcu Arashiyama na zapade Kyoota, do chramu Nenbutsu-ji, Tenryuu-ji a potom skrz cele Kyooto ke svatyni Heian jinguu. Tu jsem sice uz zkoukl v lete, ale tentokrat jsme obetovaly 600 yenu na to, abychom mohli vejit do rozkvetlych zahrad, a to za to stalo. Jak uz jsem se zminil, pocasi nam pralo. Slunicko svitilo a po cely den bylo prijemne teplo. Az k veceru, kdy jsme prosli chram Kiyomizu-dera, zacalo trochu foukat, ale to nam dojem zkazit nemohlo. Po ceste ke Katce na kolej jsme nakoupili suroviny, a Katka udelala k veceri moje oblibene okonomi-yaki (o japonskych jidlech snad v nekterem z pristich hromadnych mailu). No a abychom den hezky uzavreli, vydali jsme se jeste na vecerni prohlidku zahrat hradu Nijoo, kde byly sakury krasne nasvicene, a do ticha noci se nesly tony zname japonsky pisne "Sakura, sakura". Kyootske "hanami" nemelo chybu (Katko, jeste jednou diky ;o))) ...

V patek rano jsem opet vstal velmi casne, prosel pul mesta az na nadrazi a vyrazil na cestu zpet na sever. Do Kyoota se urcite jeste nekdy vratim (a nejspis ne jednou), protoze kdo tam byl, ten mi nejspis musi dat zapravdu, ze to je jedno z nejkrasnejsich mest na planete (kam se hrabe Hruba Vrbka) ...

V sobotu se vratil z Mongolska Bagi - novopeceny otec. V nedeli jsme to oslavili slivovicou a prochazkou po sakurach utsunomiyskych.

 
No a ted uz je cas na tradicni rubriky. Co se mi na Japonsku nelibi? No, priznam se, ze uz mi zacinaji dochazet napady. Tak snad ty priserne male kola (o riditka jsem si pekne obouchal kolena) a malo mista ve vlacich (udel nas dlouhonohych. Japonci mi porad vysku zavidi - kdyby vedeli ...)...
Co se mi na Japonsku libi? Myslim, ze o tom je cely tento mail.

Tak, a jsme pro tentokrat u konce. Venku ted momentalne prsi, zapadni Japonsko vlivem deste suzuji zaplavy (to aby vam nebylo lito) a tento tyden mi tady (KONECNE!!!) zacina skola. Presto verim, ze si jeste najdu (a vam radim totez) cas pokochat se necim, co hezky kvete nebo voni (a nemusi to byt zrovna to, co je na prilozene fotce ;o)))).
Mejte se krasne.
Jura

P.S.: Japonska inspirace ve vychodoslovenskem folkloru: "Ej, moja mila na sakura stala..." (nebo je snad i moravska "Zasadil sem ceresenku v humne..." inspirovana sakurami?)

27.4.2006

Budte pozdraveni ;o)

Taky mate takovou radost z jara? Verim, ze ano. Mozna mi nekteri z vas i zavideli, ze jsme tu v Utsunomii meli jaro o neco driv, ale muzu vas ujistit, ze co nevidet budu zavidet ja vam. Nas tady totiz podle prognostik cekaji jeste tak maximalne jeden, dva tydny krasneho pocasi, a potom uz jenom dest a dest (a nejspis az do leta). Tak jsem si rikal, ze si aspon docasu toho slunicka uziju. Jenomze i v Japonsku ma v dubnu pocasi tendence chovat se aprilove. V pondeli bylo jeste krasne letne, v noci na utery uz ale prselo. Predevcirem dopoledne bylo jeste pomerne slusne, v poledne se ale zatahlo a hromy, blesky, krupobiti. To uz je muj osud, ze me zrovna ten nejhorsi nerad chytil na ceste ze skoly (a jeste ted trochu citim, jak mi kroupy omlatily ruce na riditkach kola). Ta bourka, stejne rychle, jako zacala, tak i skoncila – zhruba dve minuty potom, co jsem dorazil na ubytovnu. Hodinu na to uz po ni nebylo ani pamatky a slunicko se vesele smalo na modre obloze (vecer ale potom zase kosa jako v lednu)…

Tak, tim jsem si odbyl tradicni japonsky uvod s tematikou pocasi :o))). Vic nez rozmary pocasi mi ovsem v poslednich nekolika dnech delala vrasky skupinka malych ostruvku v Japonskem mori (podle Korejcu se more samozrejme jmenuje Vychodni more), ktere se japonsky jmenuji Takeshima a korejsky Dokdo (mozna jste o nich slyseli). Japonci a Korejci se o ne hadaji uz nejaky ten patek, pry hlavne kvuli lovistim ryb a loziskum pevneho metanu. Kdyz Japonsko minuly tyden oznamilo, ze do onech koncin vysila lod za ucelem vedeckeho vyzkumu morskeho dna, zacala Korea chrestit zbranema a mobilizovat flotilu lodi pobrezni straze. Chvilku to vypadalo, ze si snad budou obe zeme budou vazne chtit dat do drzky, ale nastesti se situace vcas uklidnila. Nejspis se nakonec jenom tak vzajemne zkouseli, jestli jsou ve strehu... :o)

Valceni je ted vubec celkem “in” tematem. Nejenom v japonskem tisku, ktery ted vehementne rozebira postupne odsouvani americkych vojenskych zakladen z Okinawy na Guam, ale take v debatach, ktere obcas vedeme s Jamesem. Jamese jeste neznate. Je jeden ze tri novych americkych vymennych studentu, kteri sem na dva semestry prijeli. Je v pohode, nic ho prilis netrapi, slivovica mu chutna, ma spoustu rozumnych nazoru (napr. nema rad sveho prezidenta) a taky spoustu zajimavych informaci. A nektere opravdu stoji za to, aby se o ne clovek podelil. Treba zrovna nedavno jsme se bavili o americke anti-teroristicke strategii “kdo nehraje s nami, hraje proti nam”. James me strucne a jasne seznamil s tim, jak to ta jejich vlada vidi: tedy, kdo nechce dostat od USA na zadek, musi vyjadrit podporu. Ale ve skutecnosti nestaci jenom rict: “OK, fandime vam.” Podpora se musi vyjadrit take primo (byt v nepatrnem meritku), vetsinou tim, ze dotycna zeme nabidne Americe k dispozici nejake sve jednotky. I samotne Japonsko, ktere vlastne nema armadu, ale jenom Sily sebeobrany, pres protesty sve vlastni verejnosti vyslalo nekolik jednotek do Iraku. Mene rozvinute zeme, ktere chteji vyjadrit podporu to potom pry resi v mensim meritku, treba vyslanim jedne polni nemocnice, nebo jednoho kuchare (ano, i jeden kuchar staci k vyjadreni podpory americkemu usili o “lepsi svet”).
A ted prijde ten zlaty hreb: podle Jamese pry jedna notne zaostala stredoamericka zeme rekla Spojenym statum, ze jim sice nemuze poskytnout vojaky (ani kuchare), ale ze jim muze nabidnout jednotku opic!!! (pry pouzitelnych k hledani bomb a min, kdyz uz samotne USA pouzivaji napriklad k vyhledavani podmorskych min delfiny).

Uplne vidim tu situaci:

Velvyslanec zeme XY: “Nuestro pais quisiera expresar el apoyo a los Estados Unidos en su lucha contra el terrorismo.”
Tlumocnik: “Pan velvyslanec rika, ze jeho zeme by rada vyjadrila podporu Spojenym statum v boji proti terorismu.”
Velvyslanec USA: “Dekuji. Velmi to ocenujeme.”
Velvyslanec zeme XY: “Desgraciadamente no les podemos mandar soldados, pero ofrecemos unos monos.”
Tlumocnik: “Pan velvyslanec rika, ze nam bohuzel nemohou poslat vojaky, ale ze nam za to nabizeji par opic.”
Velvyslanec USA: “... ??? Coze??? Tohle ze rikal???”
Tlumocnik: “Ano, pane. Tohle pan velvyslanec opravdu rekl.”
Velvyslanec USA: “ARE YOU FUCKIN’ KIDDIN’ ME?!”

Ovsem co nasledovalo dale, to uz si predstavit nedokazu. Podle Jamese pry ovsem existuje i zeme, ktera Americe nabidla tukany (to jsou ti ptaci s velkymi zobaky). A to si vazne nevymyslim. PRISAHAM!!! Takove zjisteni vas nutne privede k zamysleni: Co bychom mohli do Afghanistanu nebo do Iraku misto vojaku poslat my?

Nastesti existuji i takova valceni, ktera nezanechavaji padle (at uz vojaky ci opice) v tratolistich krve, ale jsou naopak velmi prijemna. Napriklad skola ;o))) Konecne uz i na Utsunomiya university zacal jarni semestr. Uprimne jsem se ho nemohl dockat. Moje predsevzeti vzit si tentokrat mene hodin a soustredit se spise na samostudium sice vzalo velmi rychle za sve, ale pri rozmanite nabidce predmetu proste neslo odolat. Namatkou me napada Seminar z komparativnich kulturnich studii, ktery uci sympaticky Kanadan Andrew Reimann. Hned na prvni hodine jsme nakousli tzv. “kokuhaku” – japonske vyznavani lasky. Podle Adrewa je Japonsko nejspis jedinou kulturou, ktera ma prvek vyznani lasky tak propracovan a az temer zinstitucionalizovan (a pri tom paradoxne v japonstine chybi vhodny ekvivalent k anglickemu “I love you”). Japonska mladez se udajne paruje romantickymi vyznanimi typu: “Yappari, ore ja dame ka naa...” (velmi volny preklad: Hmm, takze ja nejspis nestojim za nic, co?). A to jsem si myslel, ze uz me Japonsko nicim nedokaze dostat…;o))) Jenom doufam, ze si v “plnem studijnim nasazeni” najdu cas na to, abych obcestoval to, co mam naplanovano.

Tak, a jsou tu tradicni rubriky hromadnych mailu. Co se mi na Japonsku nelibi? Celkem me zacina otravovat povestna pasivita vetsiny japonskych studentu. Na hodine Multijazykovych komunikaci jsme byli rozdeleni do skupin a meli za ukol zvolit si lidra a barvu, ktera bude skupinu nejlepe charakterizovat. Volba lidra vypadala asi takto:
Jura: “Tak kdo chce byt lidr?”
Skupina: ...
Jura: “Treba ty! Nechces byt lidr?”
Dotycny/a: ...?
Jura: “No taaak, musime si zvolit lidra. Jak chcete zvolit lidra, kdyz budete vsichni mlcet?”
Kdosi ze skupiny: “Myslime, ze ty bys mel byt lidr.”
Jura: “To jsem si mohl myslet, ze to takhle dopadne :o/ .”

Volba barvy vypadala jeste “lip”:
Lidr (Jura): “Jakou mate kdo rad barvu?”
Skupina: ...
Lidr: “Tak hezky po jednom. Treba ty, jakou bys chtel, aby nase skupina mela barvu?”
Dotycny: “Cervenou nebo zlutou.”
Lidr: “To neni spatny napad. Proc zrovna cervenou nebo zlutou?”
Dotycny: “Jsou to takove aktivni barvy.”
Lidr: “To jo. A my chceme byt aktivni, ze?”
Dotycny: …
Lidr: “No taaaak. Chcete byt aktivni?”
Skupina: …
Lidr: “Vite, co znamena AKTIVNI???”
Skupina: “Ano.”
Lidr: “A chcete, aby nase skupina byla aktivni?”
Skupina: ...
Lidr: “My rozhodne nemuzeme mit cervenou ani zlutou. Ja jsem pro bilou.”

Co se mi na Japonsku libi? Kombini – retezce malych obchudku s potravinami a smisenym zbozim. Jsou na kazdem rohu a otevrene non-stop 24 hodin denne. Idealni misto na nakup neceho na zub, kdyz jdete casne k ranu z parby ;o))))

Tak, a dalsi hromadny mail je za nami (tedy spis za vami). Ja si ted muzu taky dat na chvilku pohov, a radsi si jit uzivat pocasi, ktere se spis nez ve stupnic Celsia da merit v centimetrech - divcich sukni ;o)))
Mejte se blaze.
Jura

P.S.: Japonska inspirace v hornackem folkloru: “Keby nebyu zaspau, keby nebyu zaspau, ej, sohaj na otave, ej sohaj na otave. Nebyu by si brinkau, nebyu by si brinkau, sablu po Okinawe, sablu po Okinawe...” ;o))))
P.S: Tento mail jsem psal dva dny a trikrat jsem menil konec v zavislosti na aktualnim pocasi... To mluvi za vse ;o)

17.5.2006

Preji vam vsem krasny jarni den (pokud mozno bez komaru, krupobiti a predvolebnich agitaci) ;o)))

Uz se na me zase zacinaji sesypavat zadosti o to, abych neco napsal, tak se chapu klavesnice, abych se s vami podelil o par mych dalsich zazitku ze zeme nekoncicich prekvapeni...

Kdysi davno si mi muj Mongolsky kamarad Bagi stezoval, ze je neustalym objektem sikany ze strany japonske policie. Se vzezrenim asiata - ovsem nejaponce, a kdyz k tomu pridate dlouhy cerny kozeny kabat a cerneho kulicha narazeneho do oci (Bagi se pres zimu ani jinak neoblekal), dostanete obrazek ukazkoveho pachatele (nebo prinejmensim podezreleho) nejruznejsich spatnosti, ridkymi kradezemi, vloupanimi a vrazdami pocinaje, pres ekonomickou nestabilitu a neurodu, az po zemetreseni ci tsunami. To vsechno se v Japonsku pri trose vule da svest na Cinany, a asiat, ktery neni Japonec, je tady proste Cinan (asi jako kazdy, kdo ma sikme oci, v CR prodava na trznici). Neni tedy divu, ze Bagiho co chvili zastavuji prislusnici, a kladou mu vsetecne otazky. Onehdy mi rikal, ze se ho zeptali, kde ukradl to kolo, na kterem prave jede (Bagi je vysokoskolsky lektor, ma japonske stipko, penez jak slupek, a kola si zasadne kupuje fungl nove, napriklad kdyz chytne defekt, pozn. aut.). Tak to uz jsem mu neveril. Ciste z racionalniho hlediska, kdybyste ukradli kolo a policajti se vas zeptali, jestli jste ho ukradli, rekli byste, ze ano?

Policista: "To kolo, na kterem jedete, to jste ukradl, ze ano?"
Podezrely: "Ano, priznavam se. Udelal jsem to, a moc se za to stydim... :o( "

Kdyz dam racionalitu stranou a vezmu v uvahu japonskou poctivost, tusim, ze ona zaludna otazka ze strany policisty by mohla padnout na urodnou pudu... Nikoliv ovsem v pripade Bagiho (mongolska mentalita je mnohem blizsi te nasi, nez te jihoasijske). Ten umi japonsky natolik dobre, aby prislusniky hezky od plic serval za to, ze ho diskriminuji, automaticky povazuji za zlocince, a nakonec je poslal do patricnych mist, coz japonsti policiste vetsinou necekaji a v soku nechaji Bagiho jit. Mozna, ze svou roli obcas hraje i fakt, ze Bagi ma ve zvyku oplacet stejnou minci (cituji: "Jenom pockejte, jak ja budu sikanovat vsechny Japonce, ktere u nas v Mongolsku potkam!!!" konec citace).
Bagi mi vzdycky zavidi, ze me policajti nechavaji na pokoji (diky tomu, ze vypadam jako neasijsky cizinec = American). Myslim, ze to je taky jeden z duvodu, proc se me drzi pri nejruznejsich cestach po meste (jako jakysi "protipolicejni repelent"). Japonsti policajti mi davali pokoj dlouhych sedm mesicu...
Nedavno jsem jel pozde vecer ze skoly, a tesne u ubytovny me odchytili. Prvni na co jsem se zeptal ja bylo, jestli se stal nejaky incident, ze me kontroluji. Ne, jenom bezna kontrola. Nejdriv me velmi slusne legitimovali, zeptali se, kde bydlim, a potom se me VELMI SLUSNE zeptali, jestli jsem to kolo, na kterem jedu, nahodou neukradl... V duchu jsem se Bagimu omluvil za to, ze jsem mu neveril.
Japonsti policiste jsou (na neasijsky vypadajici cizince) velmi slusni. A nejspis temi otazkami a tak jenom delaji svoji praci. Presto mam v umyslu si je priste (jestli me teda jeste nekdy odchytnou) trochu proklepnout - udajne fungujici obrana: "I don't speak Japanese" (pripadne zcela ultimatni: "Neumim japonsky ani anglicky"). Jsem nesmirne zvedav, co se stane...

V predmetu tohoto hromadneho mailu jsem opet pouzil japonske prislovi "hana yori dango" (ktere jsem, myslim, uz kdysi driv volne prekladal jako: "nez-li kytka po ranu, radsi zvanec do chrtanu"). Rad bych totiz v tomto hromadnaku vyhovel vsem tem, kteri na me nalehali, abych napsal neco o japonske kuchyni. Predem ovsem upozornuji, ze v kulinarstvi se nijak zvlast nevyznam, a neni nic, co by mi tu vylozene nechutnalo (a v tom jsem drobatko extrem). Tak tedy maly pohled na japonskou kuchyni Jurovyma ocima...

Laska prochazi zaludkem - a u lasky k Japonsku to plati dvojnasob. Sice zde clovek nenajde nektere veci, na ktere je zvykly z domova (pro nektere lidi byva problemem absence naseho peciva, nebo ceskych brambor), nikdo ale zaroven v Japonsku nemuze umrit hlady proto, ze by mu zde nic nechutnalo. Obecne jsou japonska jidla chuti spise nevyraznych a az na vyjimky malo korenena. Pro rozlysovani jemnych chutovych nuanci si clovek musi vypestovat cit. Ale pak to stoji za to...

A ted trochu konkretneji. Ja osobne bych si asi japonskou kuchyni rozdelil na nekolik kategorii.
- hrnce
- dony
- nudle
- masova jidla
- plody more
- polevky
- yooshoku
- ostatni...

Do prvni kategorie bych zaradil "nabe", "oden" a jim podobna jidla. Jde v podstate o to, ze se ve velkem kotli vari zelenina, maso a nejruznejsi jine ingredience, ktere si stravnici dle libosti sami vytahuji a jedi. Je to trochu na bazi nasich polevek, ale s tim rozdilem, ze voda, neni tou nejpodstatnejsi slozkou...

"Don" je (zhruba receno) "miska ryze s necim nahore". Ryze tvori zaklad japonske stravy. Ji se jako priloha prakticky ke vsemu (podobne jako treba ve Francii bily chleb). A je dobra. Ja osobne muzu ryzi jist kazdy den (nekolikrat) a jeste se mi neprejedla. Doma jsem nikdy neuvazoval nad tim, jestli je ryze, kterou bezne dostavame na talir, treba ke kureti, chutna nebo ne. Az v Japonsku jsem poznal, v jake nevedomosti jsem zil. Japonci si na ryzi potrpi a maji ji opravdu vybornou. Ryze, kterou si delam ja, je nejlevnejsi, tak druha, treti kategorie. Pro bezne Japonce by nejspis nebyla prilis dobra. A pritom je asi tak dvacetkrat lepsi, nez nejlepsi ryze, kterou jsem kdy jedl u nas. Ryze je tu proste pochoutka (a nikoliv "cinska pomsta", jak ji oznacuje Cenda Kren). V pripade "donu" na ni muze byt prakticky cokoliv: uhor (una-don), cinska smes (chuuka-don), kureci maso s vejcem (oyako-don) apod.

Nudli je na japonskem jidelnicku nekolik: "raamen" (puvodne cinska nudlova polevka. Sem by asi spadaly "cinske polevky", co se u nas prodavaji za 3.50), "udon" (tluste nudle, ktere mohou byt varene nebo osmazene - "yaki-udon") a "soba" (pohankove nudle, ktere se jedi bud teple nebo studene, namaceji se do nalevu s krenem wasabi) jsou asi temi nejbeznejsimi.

Maso se v Japonsku ji samozrejme v malych kouscich (steaky jsou vyjimkou), pochopitelne proto, ze se nepouziva nuz a vidlicka. Bezne se ji hovezi, veprove i kureci, varene (treba v "nabe", viz vys), smazene - "yaki-niku", "katsu" (temer totozne s nasim rizkem) nebo grilovane ("suki-yaki", tedy "dle libosti". Opecene maso se namoci v nejake omacce, a ji se bez chleba ;o))) Skvele jsou "suki-yaki" restaurace, kde si host obedna suroviny a sam si griluje, pripadne se da "suki-yaki" delat ve forme barbecue. Jeste jsem tu nevidel maso pecene...

Nad plody more nasinec asi vetsinou ohrne nos nejvic (ja prave naopak). Tunaci, lososi, chobotnice, sepie, olihne, krevety apod. jsou opravdovou pochoutkou, at uz ve forme "sashimi" - za syrova namacene v sojove omacce, nebo ve forme "sushi" - za syrova spolecne s bochankem ryze a krenem wasabi. Ten, kdo to nevezme do ust jenom proto, ze to nevypada vabne, nebo ze to je syrove, pravdepodobne pripravuje svoje chutove bunky o jedinecne pozitky... Ryby se jinak take pecou ci smazi...

Z polevek je nejobvyklejsi "misoshiru", sojova pasta rozmichana v horke vode (nebo ve vyvaru ze susenych rybek), pridat se mohou morske rasy, tofu, porek ci jina zelenina. "Misoshiru" je temer standartni soucasti vetsiny menu v restauracich. Taky je to jedna z veci, ktere muzu jist porad a nepreji se...

"Yooshoku" znamena "zapadni jidla", ale pokud si predstavujete italskou ci francouzskou kuchyni, jste na omylu. "Yooshoku" jsou totiz zapadni jidla jenom puvodne. Japonci si je pretvorili do sve soucasne podoby a s originalem uz toho moc spolecneho nemaji. Nejklasictejsim prikladem je "karee" (curry rice), na ktere jsem se stal specialistou, jelikoz si ho varim temer kazdy vikend. Vypada to trochu jako gulas, ji se samozrejme s ryzi (a taky s nakladanym zazvorem). Dalsim pak je "biifu shichuu" (beef stew), coz je neco podobneho ve svetlejsi a mene korenene verzi. Ja osobne bych sem zaradil i "hambaagu", coz je japonske pojeti hamburgeru, ovsem nikoliv v housce, ale s omackou (a nejspis s ryzi), a nejblize je tomu asi nas cesky karbanatek...

No a do zbytku zaradime vsechno ostatni. "Okonomiyaki" (tlusta omeleta s masem, zelim a buhvicim jeste), "tako-yaki" (kousky chobotnic smazene v testicku), "korokke" (smazene placky z varenych brambor nebo ruznych jinych veci), "yaki-tori" (neco jako nase kureci raznici), "yaki-ika" (smazena sepie na spejli, casto se prodava ve stancich behem ruznych slavnosti, a musi se snist za tepla, jinak zgumovati), "gyooza" (varene, smazene ci fritovane tasticky, plnene zeleninovou ci jinou smesi. Utsunomiya je na "gyoozu" v celem Japonsku nejproslulejsi), "chuuka-ryoori" (v podstate cinska kuchyne na japonsky zpusob), "nattoo" (moje oblibene smradlave zkvasene sojove boby, voni to trochu jako kombinace tvaruzku a romaduru), ruzne ryzove bochanky ("mochi" nebo "dango"), zapadni jidla (pizza, testoviny apod.) a mnoho dalsiho...

Mozna jsem vsechno nepopsal nebo nepojmenoval uplne presne (a mezi vami jsou i taci, kteri se v japonske kuchyni orientuji mnohem lip nez ja), ale pro strucny obrazek by to snad mohlo stacit ;o))). Na zaver bych asi dodal jenom, ze za tech par mesicu, co jsem vystaven vlivum japonske kuchyne, se mi drobatko zmenily navyky ci chute. Nikdy bych si napriklad nemyslel, ze mi prijde naprosto v poradku jist kureci rizek s ryzi, nebo proste ryzi jenom tak samotnou (uz si na ni ani neliju sojovku a nesypu koreni). Docela sokem pro me pak bylo, kdyz jsem jednou dostal v restauraci steak, k nemu nuz a vidlicku, a par vterin jsem musel uvazovat nad tim, co patri do leve a co do prave ruky... ;o))))))

Tak co? Udelal jsem vam chute? Nedivil bych se, kdyby ano. Taky uz mi z toho psani zacalo krucet v brise ;o)))
Tak honem vyridit tradicni rubriky a hura na nejaky dlabanec.
Tradicni rubriky - Co se mi na japonsku nelibi: obcas pocituji jistou diskriminaci. Napriklad kdyz chci v narvanem vlaku slusne nechat sednou osmdesatiletou babicku, a ta rekne "ne, ne, ne..." a odvrati se ode me (div se nepokrizuje). Mozna ma strach, ze by dostala nejakou strasnou nemoc, kdyby si sedla na sedacku, kde pred ni sedel ten strasny vysoky modrooky dabel...
Co se mi na japonsku libi: "nomihoodai". V nekterych barech proste zaplatite fixni castku (ve Wara-wara to je 1180 yenu - cca 240 korun) a muzete po urcitou dobu (treba 2 hodiny) pit cokoliv, kolik snesete (vcetne koktejlu, whisky apod.). Dokazete si predstavit, ze by neco podobneho fungovalo u nas, aniz by dotycny podnik zkrachoval??? ;o))) Ja taky ne...

Tady to dneska ukoncim. Ale nezoufejte. Porad se neco deje, tak se muzete spolehnout, ze nejaky ten Juruv hromadnak se zase brzo zjevi ;o)))))
Mejte se blaze.
Z Utsunomie zdravi

Jura

P.S.: Japonska inspirace v moravskem folkloru: "Slubovals ne muj sohajku, slubovals ne na dusi, ze na veznes tento tyden do hospody na sushi" ;o))))

5.6.2006

Hello everybody,

How'ya doin'? Welcome to another collective mail ;o). Neni to nahoda, ze vas u dnesniho hromadneho mailu vitam anglicky. Pozitri tomu sice bude uz 8 mesicu, co jsem v Japonsku (a uprimne receno, nemam nejmensi touhu to oslavovat, predevsim proto, ze je to predzvest navratu, a to se mi zatim jeste moc nechce...), a tedy logicky osm mesicu kazdodenni japonstiny... Minuly vikend byl ovsem ve znameni jazyka anglickeho. Byla to zmena velmi prijemna... lec "happiness is a warm gun". Tak poporadku.

Puvodne jsem mel na minuly vikend v planu zucastnit se Benrontaikai - celojaponske souteze v japonskem prednesu (pro cizince). Ne ani tak proto, ze bych verejne projevy nejak extra miloval (a uz vubec ne proto, ze by mi snad podobne souteze nejak chybely, uz jich mam par za sebou). Hlavnim motivem byl tentokrat fakt, ze soutez se mela konat v Shimonoseki, coz je na nejjiznejsim cipu Honshuu, kde jsem jeste nebyl. Poradatele samozrejme slibovali ucastnikum proplatit jizdne (a dokonce i nocleh v hotelu), takze nebylo co resit. Zadarmo se podivat do Shimonoseki (a shrabnout prinejmensim nejakou tu cenu za ucast), to uz za pet minut poceni se u mikrofonu stoji, rikal jsem si. Radne jsem vyplnil a odeslal prihlasku, svoji rec, jeji nahravku na kazete a me srdecne pozdravy poradatelske organizaci, a cekal na oznameni o tom, zda jsem byl vybran (nebo taky ne).
Mezitim na me zacal tlacit Andrew Reimann, abych se coby jeden z asistentu zucastnil intenzivniho programu se zamerenim na anglictinu, neco na zpusob "skoly v prirode". Andrew je mistni kanadsky lektor, nesmirne sympaticky chlapek, se kterym uz od zacatku skvele vychazim (a taky jsem si zapsal jeho Seminar ze srovnavacich kulturnich studii). Jak jsem zahy zjistil, spis nez pro me anglictinarske schopnosti me chtel Andrew mit na campu proto, aby mel s kym hrat na kytary (a "drumstick", coz je zajimavy tristrunny hudebni nastroj, neco mezi balalajkou a bendzem). Bohuzel jsme zjistili, ze termin campu koliduje s terminem Benrontaikai. Slibil jsem tedy Adrewovi, ze pojedu jenom v pripade, ze mi Benron padne.
A Benron mi padl. Zadne zpravy (ani reakce na me nasledne maily) jsem se od poradajici organizace nedockal. Zjisteni, ze ani v Japonsku nefunguje vsechno, co by melo (i kdyz jsem zpetne zjistil, ze Benron probehl. Bud me tam nechteli, nebo proste z tech 120 prihlasenych nevybrali. Kazdopadne mi aspon mohli dat vedet...). Takze jsem mohl Andrewovi (k jeho velke radosti) rict: "I'm yours" a zacit si balit batoh...

Jeste pred tim jsem ale ve ctvrtek v Tokiu absolvoval velmi prijemne setkani s Chiemi Hanzawa. Chiemi-sensei mne behem meho pobytu v USA hladila moje japonstinarske schopnosti svymi pedagogickymi schopnostmi (a moje platonicke srdce pak svymi puvaby ;o)). Puvodne jsem planoval, ze ji zajedu navstivit na Hokkaidoo, ale nakonec jsme se domluvili na setkani v Tokiu. Dali jsme si na Shibuyi kavu, potom obed, potom jeste caj, a pri tom vsem prijemny pokec. Po rozlouceni (doprovazenem samozrejme prislibem dalsiho setkani) jsem opet hupl na vlak a frcel zpatky do Utsunomie. Mohl jsem sice jet primo do Mashiko, kde se konal onen anglictinarsky camp, ale to bych si nesmel zapomnet doklady (a pleskacku slivovice) na pokoji. Takze z nadrazi poklusem na kolej (zvladl jsem to za necelych 25 minut), a zpet na nadrazi, to vsechno s velkym baglem na zadech (tahal jsem ho uz od rana). Celkem jsem se zapotil, ale trocha pohybu mi v posledni dobe prijde jenom vhod.
Do Mashiko jsem dorazil kolem sedme hodiny vecer. Je to male mestecko, proslavene keramikou, na zapade prefektury Tochigi, asi 30 minut autobusem z Utsunomie. Ubytovna (v japonskem stylu) se nachazela uprostred lesu, zcela izolovana od signalu mobilnich operatoru. To snad po osmi mesicich ve meste musi uvitat kazdy... ;o)))

Prvni vecer jsme jenom parili. Mne ostatne ani na nic vic nezbyvaly sily, takze uz kolem treti hodiny ranni jsem se odebral na kute... abych byl spolecne s ostatnimi ucastniky probuzeni v nekrestanskych 6:00 rano!!! U snidane se podle toho taky vsichni tvarili. A behem tri dopolednich vyucovacich hodin to nebylo o hodne lepsi. Ucelem campu totiz bylo predevsim pozvednout anglictinu necele stovce japonskych studentu, rozdelenych do peti skupin. Ja, tri Amici, jeden Kanadan a holka z Fiji jsme byli roztrideni a prirazeni k jednomu z peti lektoru jako "teaching assistants". Ja jsem navic (krome funkce konverzacniho partnera) dostal (tedy, dobrovolne jsem se o ni prihlasil) funkci kameramana. Prvni zaznam jsem poridil behem patecni "walk rally" - skupinoveho orientacniho pochodu s plnenim ruznych ukolu. Pocasi bylo krasne, takze "prochazka" lesem nemela chybu. V sobotu uz ovsem prselo, ale to nikomu nevadilo, protoze krome anglictiny bylo hlavnim programem dne divadlo. Kazda skupina si secvicila jedno drama (anglicky pochopitelne) a vecer se ostatnim pochlubila. Nase ctvrte druzstvo vystupovalo s hrou "Snehurka a sedm kulturistickych trpasliku", ktera byla prospikovana vtipky a odkazy, ktere jsme my Nejaponci bohuzel nechapali. Uspech byl ovsem vzajemny a veliky, coz se oslavilo na nasledujici party. Ta se vyborne rozjela, Japonci trsali o 106, takze vecerka o pul jedenacte mnohym vehnala slzy do oci...
V nedeli uz jsme po snidani uz jenom zbalili, sedli na autobusy a vratili se do Utsunomie. Drtiva vetsina ucastniku cestu zpet prospala, a mnozi pak i cely zbytek dne... Pro me osobne bylo hlavnim prinosem campu to, ze me ted ve skole zdravi lidi prakticky na kazdem kroku. A kamaradu neni nikdy dost... ;o)))

Ale veci se deji nejen vesele. V patek jsem mel prvni zkusenost s japonskym pohrbem. Jedne moji dobre zname, Mayumi, zemrela maminka, a ja jsem citil povinnost vyjadrit svou ucast. Japonske pohrby se v drtive vetsine odehravaji v buddhistickem stylu. Predchazi jim "otsuya", kdy pozustali bdi po celou noc u zesnuleho a zapaluji vonne tycinky vzdy, jakmile jedna dohori. Samotny pohreb se kona nasledujiciho dne za pritomnosti buddhistickeho mnicha, trva pul hodiny az hodinu, a po jeho skonceni nasleduje kremace. Na pohrbech se velmi casto setkavaji lide, kteri se vzajemne neznaji, a pozustalym financne prispivaji na vydaje s pohrbem spojene. Ja jsem take v duchu japonske tradice zakoupil smutecni obalku, vlozil do ni svuj prispevek a s uklonou a "okuyami mooshiagemasu" ji predal Mayumi. Potom jsme si jeste nejakou dobu povidali... Clovek se samozrejme nevyhne myslenkam na to, jak je zivot vrtkavy. Jeden den se smejeme, a druhy den nas neco zarmouti...

Snad jsem predchozim odstavcem prilis neposramotil obecne pozitivni nadech svych hromadnaku. Tak abychom s tim jeste neco udelali, vratim se k tematu policejnich kontrol (ktere minule zaznamenaly jistou odezvu). Svoje zkusenosti maji i holky v Tokiu, a tak si tu (se Zuzcinym souhlasem) dovolim uvest tuto vec z jine perspektivy:
"Pouzivam kolo skoro denne,a za tech 7 mesicu co tu jsem, jsem byla uz trikrat proklepavana policii. Kdyz se tostalo poprve, zajem tech az dojemne prepeclivych policistu mi pripadl roztomily. (...Coz by zrejme pripadlo kazdemu, kdo je tak opily, ze svoje kolo musi vest.) Cela procedura obnasela predlozeni prukazu a pak dlouhe cekani na overeni kola. Snaha zkratit cely proces poukazanim na fakt, ze kolo ma specialni registracni znacku univerzity,ktera je shodna s udaji na studentske karte, nalepenou na blatniku, nepadla na urodnou pudu. Jak rika ceske prislovi "Proc delat neco jednodusse, kdyz to jde slozite."
Tokijska policie je take zrejme vice rafinovana nez Utsunomijska, protoze se me na to, jestli jsem kolo neukradla, nezeptali. V druhem pripade uz jsem byla strizliva a jela jsem v davu cyklistu. Zastavena jsem byla pouze ja a moje anglicka kamaradka. Tentokrat uz me zdlouhava procedura velmi obtezovala. No a ve tretim pripade jsem policistovi, ktery me stavel drze ujela. Pokazde jsem byla jedna z mnoha cyklistu a pokazde vyhmatli jen ten muj bily ksicht.
Tuhle zkusenost tu ma vetsina mych spoluzacek(spoluzaky nemam :o)) a dokonce jsem na toto tema nedavno cetla esej v jednom casopise pro cizince. Ten chudak, co ho psal, byl dokonce odveden na stanici, protoze kolo patrilo babicce jeho japonske zeny, a policie se ji dlouho nemohla dovolat, aby si overili, ze kolo tomu obrovskemu belochovi opravdu pujcila."
Toliko Zuzka Kolcavova...

Jeste jedna zajimavost. Byl jsem nedavno na veceri v Tatsumi (to je ten podnik, kam chodim skoro denne) a "obasan" se me zeptala, jestli jsem slysel o tom, jak se u nas v CR porvali nejaci politici. Pry to zrovna slo v japonske televizi. No, kdyz uz nic jineho, aspon tu nasi malou zemicku proslavi "facka Macka" ;o)))).

No, pro dnesek uz toho bylo, myslim, celkem dost, tak si odbudeme tradicni rubriky a uzavreme to.
Co se mi na Japonsku libi: Restaurace, ktere maji otevreno 24 hodin denne (napriklad "Sukiya"). Prijdou vhod po dlouhem vysedavani u pocitace pri sledovani on-line zapasu na MS v hokeji ;o)))
Co se mi na Japonsku nelibi: klimatizace. Tedy ona je klimatizace moc fajn vec (obzvlaste nyni, s nastupujicim letem), ale zda se mi, ze ji Japonci neumi pouzivat. Hlavne ve vlacich to vzdycky vytoci na plne obratky, coz je nejlepsi cesta k nachlazeni (ktere se o me taky v soucasnosti pokousi).

Tak toliko pro tentokrat. Navzdory tomu, ze by tu kazdym dnem melo zacit obdobi destu, mne prave zacina obdobi sucha. Ukoncil jsem totiz existenci poslednich par kapek "trnkovych kapek".
Tak vam preji, at se vam oboji vyhne, a at mate proste krasny den (i kdzy happiness is a warm gun...).
Z Utsunomie zdravi
Jura

P.S.: Japonska inspirace v jihoceskem folkloru: "Holka sikmooka nesedavej u potoka, holka sikmooka nesedavej tam..." ;o)))
P.P.S.: Prikladam jeden zajimavy obrazek z japonskych vlaku...

15.6.2006

Zdravicko,

tak jsem o vikendu zase cestoval. Pravda, tentokrat me to vyslo trosku draz nez moje vylety do Kyoota ci Niigaty (a stav meho konta se povazlive tenci). Ale penize koneckoncu byly a budou, a navic je prece spousta veci, ktere si za penize nekoupite. Treba pekne pocasi, nezkorumpovane politiky, nebo dobre pratele. Nebo taky Jurovy hromadne maily ;o) ...

Destinaci me posledni cesty byla prefektura Mie, ktera se nachazi na zapadnim pobrezi Honshuu, severneji od Hiroshimy, na jih od Yokohamy. Cilem vyletu pak navstivit jednu svoji vybornou kamaradku Risu Abe, se kterou se znam z Ameriky. Cesta do jejiho domovskeho mestecka Taki mi z Utsunomie zabrala deset hodin. I kdyz jsem pouzival jenom osobni a zrychlene vlaky, vysla me jizdenka na 9000 yenu (ne zpatecni), coz je celkem dost, vzhledem k tomu, ze totez by me se Seishun kippu prislo na 2300. Dalsim zapornym faktorem bylo to, ze jsem vyrazel v sobotu ve 4:42 rano - a v patek vecer byla Tea party prof. Wakayamy. Rozumne jsem se rozhodl nebacovat do obvyklych 3 a.m. No, ja si to povyrazeni vynahradim na Tea party pristi.

Do Taki jsem dorazil kolem treti hodiny odpoledni, a Risa me uz cekala na nadrazi. Nedelal jsem si o Mie-ken (ani o samotnem Taki) zadne iluze. Prefektura Mie je venkov, a i kdyz Taki neni tak zapadla dira jako Matsunoyama v Niigate (do Taki koneckoncu vede zeleznice), byl to po case opet prijemny unik z civilizace. Po vrelem privitani jsem si hodil batoh do kufru Risina cerveneho kabrioletu a spolecne jsme vyrazili na vylet do Ise. Ise je totiz nejspis nejznamejsim mistem v Mie, je povestne jednou z nejstarsich shintoistickych svatyn, ktera se uz po staleti pravidelne obnovuje. Pocasi bylo vyborne. Kdyby na kazdem kroku nekvetly hortenzie a kosatce, asi by mi vubec neprislo, ze je obdobi destu (od jeho zacatku jsem dest zazil zatim jednou). Z Ise jsme jeste zajeli na pobrezi do Futami. Tamni Okitama jinja s dvojici skal Meoto Iwa vycuhujicich z more, je pri zapadu slunce asi jednim z nejromantictejsich mist, ktere jsem zatim v Japonsku videl. K Rise domu do Taki jsme se vratili akorat vcas na veceri, kterou pan otec velmi pohostinne prokladal nejednou lahvi kvalitniho piva (myslim, ze byl rad, ze jsem prijel. Moje pritomnost mu zavdala dobry duvod k "ochutnavce", coz melo za nasledek sice Risino karani, lec spokojeny usmev pana Abeho).

Druhy den jel pan Abe se mnou a s Risou na vylet do Iga Ueno. To je totiz po Ise druhym nejznamejsim turistickym cilem v Mie. Ueno proslulo predevsim basnikem haiku Matsuo Bashooem (ktery se zde narodil), snad jeste vice vsak ninjovskou tradici. Ninjove jsou v Iga Uenu pritomni na kazdem kroku, a logicky tez dostatecne zkomercionalizovani. Videli jsme ninjovsky dum, muzeum a jedno relativne zabavne predstaveni. Ninjove dnes v Uenu uz vubec nejsou desivi nebo zahadni, spis "kawaii" (roztomili) - mozna taky proto, ze jsou vetsinou zobrazovani v ruzovych oblecich ;o))). Mnohem komornejsi (ale o to prijemnejsi) vsak byla prohlidka mist spojenych s basnikem Bashooem - jeho rodny dum, muzeum a poustevna.

Krom turistickych atrakci jsem si samozrejme uzil i prijemneho rozhovoru s Risou, dozvedel se nejake drby z Earlhamu, kdo se s kym dal dohromady, kdo byl donucen skolu opustit apod. Nejvic me mrzelo, kdyz jsem se dovedel, ze vyhodili meho svycarskeho kamarada Floriana (pry za pokus o znasilneni. Vedeni skoly, kde je prisne zakazan alkohol, nevzalo Florianovu obhajobu zalozenou na tom, ze byl na mol a nic si nepamatuje...). Risa je blazen do spanelstiny a snazi se vyuzit kazdou prilezitost ke spanelske konverzaci. Behem hovoru jsme tedy velmi casto michaly japonstinu se spanelstinou a anglictinou dohromady, coz byl nekdy vskutku lingvisticky zazitek. Vecer jsme pak stravili u Abeovych na terase povidanim o vsem moznem, a samozrejme popijenim piva (pan Abe uz diky memu barvitemu vypraveni planuje cestu do Ceske republiky) ;o))) ...

V pondeli rano jsem se sbalil, rozloucil a vyrazil na dlouhou cestu zpatky do Utsunomie. Vylet do Mie samozrejme nemel chybu. Na spatecni ceste jsem se stavil jeste v Shizuoce, kde jsem mel domluvene setkani s jednim klukem (z OstrAvy), ktereho znam pres internet. Zasli jsme spolecne na obed a zjistili, ze toho mame hodne spolecneho (tedy ne zrovna fakt, ze on ma Japonska po trech letech zivota tady uz plne zuby a bere kramle...). Vzdycky si rikam, ze jeden nikdy nevi, kdy se mu jaky kontakt muze hodit...

Tak a ted z jineho soudku. Minule jsem vam zprostredkoval cyklisticke zazitky Zuzky Kolcavove. Dnes tu mam dalsi "pribeh z Tokia". Tentokrat od Jany Svubove. Je o tom, jak s Betkou "pestovaly skeble":

"Ha, zda se ze se k tobe jeste nedoneslo to, jak jsme se s Betkou pokousely varit polivku ze skebli . To jsme si takhle jednou koupily skeble, ze si uvarime polevku (nikdy pred tim jsme ze skebli nic nedelaly). Dle navodu od Betciny byvale domaci jsme skeble daly do vody a na "urusakunai tokoro" (klidne misto), tedy to spize. Navod znel: pockat hodinu, az se skeble otevrou a vyplave z nich pisek. Nase predstava byla, ze skeble se otevrou tak na 30 stupnu a pisek, ktery z nich vyplave bude okem spatrielny na dne misky. Uplynula hodina, a skeble v predtuse smrti byly stale zavrene. Uplynuly dve hodiny, tri hodiny a nic. Tak jsem psala o radu kamaradce a Betka svoji kamaradce. Rada od Betciny kamaradky znela: "Pockejte jeste tak tri hodiny", no, asi je taky nikdy nevarila. Rada od Rumi znela: dat skeble do ploche nadoby, nikoliv do misky. To jsme udelaly a cekalu hodinu, dve a nic. Skeble jsme daly pod postel a ze pockame do rana. Vecer jsem pak mluvila s Pavlem, a byla jsem poucena, ze skeble pisek vylouci ale samotne otevreni, jak znam z restaurace, probehne az pri vareni ci smazeni. Jelikoz ale bylo pozde vecer, tak se mi ty skeble nechtelo delat, a ze to udelame az nasledujici den po navratu ze skoly. Avsak kdyz jsme se vratily, skeble drze zdechly. No tak jsme jeden den chovaly skeble. Kdyby to videl nejaky Japonec, asi by se taky dost pobavil ."

Toliko Jana Svubova. Ja snad jenom dodam, ze by se nejspis pobavili i jini (i kdyz o svem kucharskem umeni radeji mlcim. Varim totiz vetsinou jenom karee, a to vyhradne z nezivych surovin ;o))).

Anglictinarsky camp, o kterem jsem psal minule, ocividne zanechal na nekterych ucastnicich nasledky. Vcera rano jsem byl svedkem nasledujici situace:

(dve holky se potkaly pred skolou)
Holka 1: "Good morning!" :o)
Holka 2: "I love you." :o))
Holka 1: "Thank you." :o)))

V ramci rozsireni svetoveho miru je hodlam navrhnout na predsednictvi v OSN ;o)))).

Tradicni rubriky. Co se mi na Japonsku nelibi: Jedna moje jihoafricka kamaradka, Pumla Pamla-Gutter, ktera zije nedaleko Osaky jednou rekla: "Tahle zeme se mnou dela neco, co se mi nelibi." Myslim, ze zacinam trochu chapat, co tim chtela rict. Zivot v Japonsku zacina menit i me, a to takovym stylem, ktery se mi nezamlouva (ale nejak s tim nemuzu nic delat). Napriklad mi dodava falesny pocit bezpeci a absolutni moci pri jizde na kole, kdy ridim jednou rukou, a druhou pisu zpravu do mobilu nebo neco pojidam (tedy presne ty veci, ktere jsem pred vice nez pul rokem na Japoncich odsoudil, a vlastne porad jeste odsuzuju). Predevcirem jsem mel pri ceste z mesta velke stesti, ze jsem si pri odboceni a nasledne srazce s jinym cyklistou zachoval kompletni chrup... :o/
Co se mi na Japonsku libi: To, ze je pro me prakticky neustalym zdrojem pobaveni. Naposledy me napriklad pobavila skupinka studentu, ktera behem patecni Tea party chodila po pozarnim schodisti nahoru a dolu - mlcky, s utrpnymi pohledy a tezkymi bagly na zadech. Na muj dotaz, co to provadi, se mi dostalo vysvetleni, ze jde o turisticko-horolezecky krouzek. Jeste peknou chvilku jsme tam s Bagim vydrzeli, a vzdycky, kdyz kolem nas prochazeli, tak jsme je (lezerne opreni o zabradli, s plechovkou piva v ruce) hezky s usmevem povzbudili: "Gambatte!!!" :o))))))

Tak, toliko pro dnesek. Pred chvili se rozprselo. No konecne! Uz jsem zacinal mit podezreni, ze se mi vsichni s tim "obdobim destu" snazi vrtat treti dirku do nosu ;o). Vam vsem preji slunny a usmevny den...
Z Utsunomie zdravi
Jura

P.S.: Japonska inspirace v jihomoravskem folkloru: "To je, boze, to je, ej, poteseni moje, kdyz mne muj konicek, ej veze do Nagoje." ;o)))

28.6.2006

Zdravim vas do zhaveho srdce Evropy,

Ac jsem se tomu snazil dlouho vyhybat, byl jsem nucen si vcera pri pohledu do kalendare uvedomit hloubku casu a jeho plynuti, a trochu si nad tim povzdechnout. Ode dneska presne za dva mesice totiz (pokud se nestane neco nepredvidaneho) budu uz zpatky v kraji vinnych sklipku, slivovice a cimbalovych muzik, a o vyhrivanych zachodovych prkynkach, nattoo, spolehlivych vlacich a jinych vymozenostech Japonska si budu zase nejakou chvili nechavat jenom zdat...

Jesteze se porad neco deje, takze nemam moc casu na to, aby mi to nejak zvlast dochazelo. V poslednich nekolika dnech jsem se potykal se zajimavymi skutecnostmi. Par si jich dovolim zminit.
Predevsim me "prijemne zklamalo" (mohu-li to tak rict) obdobi destu. Prsi tu pomerne sporadicky. Ne, ze by mi to vadilo, ale snad by se tomu v mediich nemusela venovat takova pozornost. (ovsem jak se znam, tak tim, ze jsem tu prohlasil, ze obdobi destu co do destu nestoji za moc, jsem si zadelal na par peknych dnu lijaku, ale at si klidne prijdou. Japonska ekonomika je na nich beztak zivotne zavisla...).
Minuly ctvrtek jsem se potykal s vyrazenim nasich (ceskych i japonskych) fotbalistu z MS. Nechapu, ze vetsina Japoncu porad jeste tvrdi, ze cesky tym je silny... Kvuli zapasu Japonska s Brazilii jsem zustal vzhuru do sesti do rana (primy prenos zacinal, kdyz uz pomalu zacinalo svitat), a poprve jsem zcela zamerne sabotoval jedno vyucovani (neodvazil jsem se si ani predstavit, jak by se na me profesor Matsumura dival, kdybych mu chrapal na Niho Budoo-ron).

Predminuly tyden jsem znovu zacal s brigadou na technicke fakulte. Tentokrat data zatim neanalizuju, ale jenom je edituju. Spociva to v tom, ze si v pocitaci ve specialnim programu otevru soubor, ktery je nahravkou toho, jak nejaky skolak se nejprve predstavi, potom precte uryvek z pohadky o Broskevnickovi (mimochodem velmi zajimavy objekt i prostredek studia japonstiny a japonske kultury) a potom nekolikrat odrika vymyslene vety: "Kore wa ha-pan da. Kore wa hi-pan da. Kore wa fu-pan da. Kore wa he-pan da. Kore wa ho-pan da." No a mym ukolem je z techto vet vytahnout pouze casti, kde zazni samohlasky a, i, u, e, o z toho "ha-pan da" apod. Trochu mi to pripomina praci strihace ve filmu ci v rozhlase, a i kdyz je to prace vcelku jednotvarna, bavi me (taky proto, ze v miste s "kore wa he-pan da" po odstrizeny zacatku a konce mi casto vychazi neco jako "heeep", coz je udajne citoslovce, ktere vyslovuji moravsti parasutiste pri vysadku z letadla).
Problem, se kterym se v praci potykam je nejspis trochu paradoxni (ale zacina mi pripadat jaksi typicky pro Japonsko) - musim pracovat co nejpomaleji. V predchozim semestru jsem totiz na analyze dat pracoval prilis rychle, takze jsem v pulce unora uz nemel co delat, a pripravil jsem se tak o pravidelnou (casovou) mzdu. Ja jsem teda, uprimne receno, nikdy nebyl zadny pracant, ale praci, kterou ted mam zadanou bych zvladl celou dokoncit zhruba za dve odpoledne. Jelikoz ale brigadu potrebuju (potrebuju predevsim ty prachy), musim postupovat velmi pomalu, aby mi vydrzela co nejdyl. Ukazuje se to tezsim, nez jsem si myslel (a to i pres to, ze si behem prace surfuju na internetu, pisu maily apod.). Kazdopadne uz jsem aspon pochopil, ze kdyz mi profesor Kasuya minuly semestr casto opakoval: "Teda, ty jsi ale rychly", ze to nejspis nemyslel jako pochvalu, ale jako uprimne podiveni se...

Dnes jsem se potykal fyzicky, a to s naprosto nejzakladnejsim prvkem japonske kultury, a tim je "seiza" (v podstate klek se sezenim na patach). Byli jsme totiz v ramci hodiny Nihon jijoo ve skole cajoveho obradu Urasenke, kde jsme museli vsichni po zhruba pul hodiny sedet v "seiza", a to moje z tancovani dorasovana kolena odmitala akceptovat. Prvni tri minuty to jenom bolelo. Dalsich pet minut to bolelo HODNE. Kolem desate minuty to prestalo bolet - a ustaly i jakekoliv jine pocity v obou dolnich koncetinach. Kdyz uz jsem se chystal pozadat o invalidni vozik, dovolil nam sensei vstat (coz zpocatku rozhodne nebyla uleva). Celkem me stve, ze kvuli tem svym kolenum ("necht priblizi se k jezeru..." , ale spis snad "necht odpocivaji v pokoji") se nemuzu aktivne venovat prakticky zadnemu z tradicnich odvetvi japonske kultury. Jak bojova umeni, tak ikebana, kaligrafie nebo hra na koto, nic se bez "seiza" neobejde. Musim se s tim smirit...

No a posledni vec, se kterou jsem se musel v posledni dobe smirovat, byla prezdivka, kterou jsem vyfasoval minulou nedeli od nekolika malych skolaku. Spolu s Bagim, Ogin, pani Nagato a dvema Nemkama jsme totiz doprovazeli dva autobusy skolaku na ceste do Mashiko. O Mashiko jsem se zminoval v jednom z predchozich hromadnaku (v souvislosti s anglictinarskym campem). Je proslule predevsim keramikou, a to byl take cil naseho vyletu. Navstivili jsme keramickou galerii a naucili se, jak z hliny modelovat zakladni tvary (hrnky, zviratka apod.). Behem cesty nas v autobuse pani Nagato poprosila, jestli bychom deti nenaucili pozdravy v nasich rodnych recech. No, a ja jsem (ponekud nerozvazne) z ust vypustil "ahoj". To byla ovsem voda na mlyn malych harantu, protoze "ahoj" se hodne podoba japonskemu sluvku "aho", coz znamena "blazen", "idiot" apod. Po zbytek zajezdu mi nikdo z decek nerekl jinak nez "Aho-san" (pan idiot). To jsem to dopracoval...

No, budu to muset dnes rychle ukoncit. Za chvili vyrazime na "kost (ryzoveho) vina" (poharek za 100 yenu). Tak honem tradicni rubriky. Co se mi na Japonsku nelibi? Ze tu pracky funguji jenom se studenou vodou. Kdyz "je spina zazrana", tak s tim malokdy neco nadela i silny praci prostredek.
Co se mi na Japonsku libi? Jak se krasne meni barva kvetu hortenzii, od modrozelene pres azurovou, syte modrou az po fialovou. Parada.

Tak toliko pro tentokrat.
Mejte se blaze a za par tydnu na shle ;o)
Z Utsunomie
Jura

P.S.: Dnesni folklorni inspirace je na snade: "Pockajte, devcata, dva mesice, zas budu z Japonska v republice ;o)))"...

21.7.2006

Preji krasny den ;o))).

Myslim, ze obdobi destu se trochu urazilo tim, ze jsem v minulem hromadnaku napsal, ze me "prijemne zklamalo". Tento tyden se mi to snazilo tak nejak vynahradit (a nejspis si blahove mysli, ze se mi zprotivi ;o))). Dokud mam "jepecko" a dokud kvetou hortenzie a kosatce, ma smulu ;o))). Ale jen at prsi, cela japonska ekonomika je na tom pomerne bytostne zavisla...
Pred par tydny jsem se zucastnil jedne takove mensi souteze v japonskem prednesu. Konala se v Nogi (a ja jsem svoji ucast bral vicemene jako jakousi povinnost, vzhledem k tomu, ze jednim z organizatoru byl pan Shindoo), a navzdory prakticky nulove priprave (jeste jsem mel svoji rec docela pevne v hlave) jsem obsadil druhe misto. O tom ale tento hromadnak byt nema. Tento hromadny mail ma byt totiz o tom, jak jsme vystoupali az na samotny vrchol ;o)))).

Nekdo se v horkych letnich dnech mozna skrabe na zadku, my jsme se minuly ctvrtek skrabali na Fuji - nejvyssi a nejdokonalejsi japonskou horu, opevovanou, zobrazovanou a uctivanou po staleti. Vsechno samozrejme zosnovaly Zuzka s Betkou, zajistily jizdenky na autobus, vychytaly pocasi a daly dohromady nasi peticlenou grupu. Krome nas tri se vyletu zucastnil jeste Japonec Yu a Polka Agnieszka. Vyrazili jsme v osm hodin vecer autobusem z tokijskeho Shinjuku a do Gogoome (pateho vyskoveho tabora) jsme dorazili kolem desate. Za chvili pote uz jsme zapocali svuj nocni vystup. Pro ten jsme se rozhodli jednak proto, ze jsme ocekavali mensi napor jinych turistu, a take jsme chteli videt vychod slunce z vrsku Fuji.
Od one smutne udalosti, kdy na podzim lonskeho roku jeden cesky student neprezil pad z Fuji, nema nejspis hora u ceskych studentu nejlepsi povest. Ja sam jsem si rikal: lezt na Fuji mimo sezonu je samozrejme nerozvaznost a naproste blaznovsvti, ale jak muze vubec nekdo "spadnout z Fuji", z tak krasne hory? To je jako by nekdo "spadl z Ripu"? Uz po prvnich par stovkach metru mi to ovsem zacinalo dochazet. Stezka stoupala strme vzhuru a vystup byl cokoliv, jen ne pohodlna prochazka. V mnoha mistech jsem se doslova skrabal po kamenech, musel si pomahat obema rukama, a to me cele (v obycejnych teniskach a s tezkym baglem na zadech) stalo nemalo sil. Navic se ukazalo, ze i fyzicke moznosti nasi skupiny nejsou jednotne. Kolem tri tisic metru pak zacal zavratne ridnout vzduch, takze jsme si na dalsich a dalsich vyskovych taborech a stanovistich dopravali kysliku, inhalovaneho ze spreje. Nas postup se notne zpomalil, a kdyz zacalo nebe na vychodne svetlat a nam zbyval jeste poradny kus na vrchol, rozhodli jsme se s Betkou, ze se trhneme (myslim, ze Zuzka to celkem uvitala, protoze ji neustale vytacelo to, ze se misto koncentrace na vystup chci porad bavit s Yuem). Pomerne dabelskym tempem jsme zacinali predbihat davy cinskych, japonskych a australskych turistu, ktere se tahly po uzke stezce, a ja jsem mel co delat, abych Betce stacil. Nemuzu rict, ze uplne na dno, ale sahl jsem si hodne hluboko.
Po ctvrte hodine ranni jsme konecne dosahli vrcholu, kde panovala teplota mezi 5 a 9 stupni Celsia. Slunce vyslo zhruba ve 4:20 a byl to (alespon pro me) nezapomenutelny zazitek. Sledovat vychod slunce z vysky 3778 metru, na nejvyssim bode Zeme vychazejiciho slunce, to proste nezazijete kazdy den. A kdyz se pak paprsky slunce zacnou proplouvat ridkym vzduchem a zalevat vrsek Fuji, krater a unavene, lec usmevave tvare poutniku, pripadate si jako v jinem svete. Trochu jsme si odpocinuli, posilnili se v obcerstvovacim zarizeni (za nekrestanskou cenu s vysokohorskou prirazkou), a hnani casovou tisni (Betka se Zuzkou potrebovaly byt vecer v praci, a nemeli jsme zarezervovany autobus zpet do Tokia) vyrazili na cestu dolu. Ta byla nejen plynulejsi a rychlejsi, ale take notne prasnejsi. Zpet do Gogoome jsme se dostali zhruba za dve a tri ctvrte hodiny. Cekani na autobus (Yuovi se podarilo nam sehnat listky) si vetsina z nas kratila spankem, ci alespon podrimovanim. Zpet do Utsunomie jsem se dostal kolem pate hodiny odpoledni. Zmohl jsem se jenom na sprchu, a pak uz jenom dlouhy spanek.
Vystup na Fuji me pripravil o posledni Tea-party profesora Wakayamy a o posledni hodinu Nihongo-ron profesora Koikeho. Zato mi ale dal fantasticky zazitek a pocit toho, jake to je byt na vrcholu...

Tim ale muj pobyt v Japonsku jeste nekonci (i kdyz konec se blizi). Ted musim napsat jeste dve eseje, ale pak uz se vrham do viru letnich radovanek. Listky na Okinawu uz mam zamluvene ;o))).

Trochu pozmenim tradicni rubriky. Co se mi na Fuji nelibi? Ten priserny sopecny prach, ktery se vam pri sestupu dolu dostane snad vsude (mne se dostal do bot a pres dvoje ponozky). Co se mi na Fuji libi? Krome vychodu slunce i to, ze je to jedno z mist, kde "i cesta je cil"...

Tak toliko pro tentokrat.
Mejte se kouzelne.
Jura

P.S.: Japonske inspirace ve stredoslovenskem folkloru: "Jedna jamka, Fujiyamka, mne sa paci luteranka. Luteranka sa mi paci, ze ma pekne sikme oci." ;o)))

29.7.2006

Zdravim z Utsunomie.

To je parak, co? ;o))) I tady. Obdobi destu uz je za nami, skola bude co nevidet, a to je ten nejlepsi cas pro rozjeti nejruznejsich letnich radovanek. Nevrham se do nich vsak prilis zbesile na to, abych vas pripravil o nejekay ten hromadnacek ;o))).

Nedavno jsem dostal dotaz, jestli porad jeste navstevuju nejruznejsi party, vecirky a podobne. Paradoxne je toho ted ke konci semestru tak nejak vic. Paradoxne proto, ze vsichni japonsti studenti maji samozrejme plne ruce prace s ruznymi esejemi, prezentacemi, pripravami na testy a zkousky, coz znacne limituje jejich parici moznosti (a mam pocit, ze je to limituje mnohem vic, nez to, ze jejich metabolismus nedisponuje, nebo jen v malem mnozstvi, enzymy na odbouravani alkoholu). Co mi vsak prijde jeste zajimavejsi, je fakt, ze se zacinaji kupit "povinne" chlastacky v ramci vyucovani. Prvni takova byla po posledni hodine seminare ze Srovnavacich kulturnich studii. Pod vedenim kanadskeho lektora Andrewa se "zdrave jadro" tridy presunulo do podniku s nazvem "Sasara". Moc zajimava putika. Otevrena je kazdy den, ale jenom od peti do sedmi. Specializuje se na japonske ryzove vino "nihon-shuu", kteremu se u nas bezne rika "sake". Sklenicka stoji sto jenu (tedy na nase zhruba dvacku) a vyber je opravdu rozmanity. System (zakaznik si koupi kupony, a ty pak vymenuje za jednotlive vzorky) i prostredi velmi silne navozuje atmosferu kostu vina nebo slivovice, tak jak je zname u nas. Kadopadne je to dobre misto, kde se clovek muze levne a rychle zrychtovat :o)))) (ono se to ryzove vino nezda, ale) ... To plati i presto, ze vetsinou v sedm, kdyz nas ze Sasary vyhodi, jdeme jeste nekam na pivo... ;o)))

Na druhy den byla naplanovana "costume party". Naplanovali ji James, Heather a Megan - vymenni studenti z North Dakota University. Party bych asi neoznacil jako "maskarni bal", ale par zajimavych kostymu se objevilo. Ty nejlepsi, jak se zda, se daji sehnat v "hyaku-en shopech", obchodech se smisenym zbozim, kde kazda polozka stoji sto jenu (ale ta Sasara bude nejspis preci jenom lepsi investice) ;o))).

Minulou nedeli se opet ozval Mr. Mitomi (alias Tobira, alias Universal Jedi Treasure) a vytahl me a dve nemecke studentky na obed do nefalsovane nemecke restaurace. Majitelka je Nemka, a kdyz pan Mitomi tvrdosijne trval na tom, ze vsechno plati, odlozili jsme ostych stranou a nechali se zcela ovladnout predstavou vybornych nemeckych klobas a piva. Klobasy byly a pivo prislo v horkem dni samozrejme vhod. Ja nejsem nijak velkym priznivcem nemeckeho piva, ale asi kazdy nasinec uzna jeho kvality ve srovnani s japonskym "happoo-shuu" (pivo, u ktereho se pri vyrobe misto jecmene pouziva ryze). Na druhou stranu, kdyz srovnam japonska piva se svou zkusenosti z USA a s tamnimi breckami, nemohu tem japonskym patokum uprit, ze maji neco do sebe...

Po jidle nas jeste Mr. Mitomi vzal do kina na nejnovejsi film s Tomem Cruisem "M:I:III". Nehodlam ho tu recenzovat, ale myslim, ze jako akcni letni oddychovka splnil svuj ucel (a Tom Cruise coby superagent Ethan Hunt se v jednom ze svych prevleku vydava za ceskeho hippika jmenem Sobotka. To me celkem pobavilo ;o))).
Uz delsi dobou mi vrtalo hlavou, kde bere pan Mitomi penize na vsechny ty akce, ktere pro zahranicni studenty dela. Vylety, filmy, pohosteni... Tentokrat prisel s tim, ze si mame rict, kam bychom se chteli v Japonsku podivat, a on nas tam vezme. "Chcete na Hokkaidoo? Neni problem, zaplatim letenky. Nekam do hor? Taky mozno, zaplatim autobus, nocleh v "ryookanu" a vsechno ostatni." Taky prisel s tim, ze by nam rad kazdemu dal nejaky darek na rozloucenou... Kdyz jsme se ho nenapadne zeptali, kde vzal vsechny ty prostredky, rekl, ze to je z pojistky, kterou dostal za autonehodu nekdy v breznu. Ja ovsem nejsem jediny, kdo se nemuze ubranit dojmu, ze si pan Mitomi pere penize z nocniho klubu, ktery pry nekde v Utsunomii ma... No, snad to neni nejaka moc velka spina. Nerad bych skoncil za japonskym katrem :o))).

V pondeli jsem opet vyrazil do Tokia. Jednim z ucelu me cesty bylo nakupovani. Rozhodl jsem se totiz, ze si koupim vsechny knizky profesora Koikeho, ale v Utsunomii jsem v nejvetsim knihkupectvi sehnal jenom jednu (profesor Koike byl ovsem natolik laskavy, ze mi muj hon na knizky usnadnil tim, ze ctyri z jeho knizek "jenom tak" daroval). Na Shinjuku jsem se sesel s Janou Svubovou, a nakupovat jsme sli spolecne. Ve dvou se to totiz lepe tahne. Tahnout bylo co, nechal jsem v knihkupectvich peknou palku (ale co s penezma, ze...). V jednu hodinu jsme se na stanici Omote Sandoo sesli s jednou moji japonskou znamou - slecna Haruna Uedova, ktera nas pozvala na predstaveni klasickeho japonskeho divadla "kabuki". Jeste pred tim jsme ale zasli na obed do ceske kavarny "Ano", kde jsme si dali nejenom pekne vychlazeny (a hlavne cesky) Staropramen Granat, ale i prekvapive zdarily bramborak (plneny camembertem a kurecim masem). V zaplave cinskych, italskych, thajskych, francouzskych a ja-nevim-jakych restauraci je ceska kavarnicka opravdovou raritou (a nedivil bych se, kdyby "Ano" byla v mnohamilionovem Tokiu zcela jediny cesky podnik).
A po dobrem jidle uz hura do divadla. A kdyz na "kabuki", tak do toho nejslavnejsiho - Kabuki-za na Ginze je jedno z tech kulturnich zarizeni, ktere nikdy netrpi nedostatkem zajmu publika. Vystali jsme frontu, koupili listky a shledli dve predstaveni, jedno novodobe drama a jeden samurajsky pribeh situovany na hrad Himeji. Dojem nezkazil ani fakt, ze jsem nerozumel skoro jedinnemu slovu.
Po predstaveni jsme jako spravni fanousci pockali na herce u zadniho vychodu, nechali se s jednim vyfotit a doladili tak divadelni atmosferu vecera k dokonalosti ;o))).

Tak to bylo nemecke pivo v nedeli, ceske pivo v pondeli, a do tretice pivo - tentokrat japonske. Ve stredu jsme v ramci posledni hodiny "Nihon jijoo" podnikli exkurzi do mistniho pivovaru Kirin. Tato exkurze byla (prinejmensim pro me a pro Bagiho) prakticky jedinnym duvodem, proc jsme si "Nihon jijoo" zapsali. Pivovar udelal celkem dojem. Vsechno maximalne ciste, upravene, sympaticka pruvodkyne mluvici dokonale zdvorilou japonstinou. Krome exkurze (pri ktere bylo ovsem zakazano fotit) jsme dostali ochutnavku cerstve vyrobeneho a natoceneho piva, a taky jsme se naucili, jak se spravne ve trech krocich naleva pivo z plechovky do sklenice (je to celkem veda), aby melo tu spravnou chut. V horkem dni jsem byl po trech pullitrech, kdyz "vyucovani" koncilo, docela dobre unaveny. Nalomit se v hodine (a prakticky povinne), to se mi u nas v Olomouci stalo zatim myslim jenom jednou ;o)))

Jak uz jsem zminil vys, semestr se chyli ke konci. Vetsina vyucovani skoncila tento tyden. Ja jsem ve ctvrtek odevzdal esej z lingvistickeho seminare, v patek pak dalsi esej, a tim to tu pro me (z hlediska skoly) konci. Definitivni tecku tomu dal vcerejsi oficialni ukoncovaci ceremonial pro kratkodobe vymenne studenty, na kterem jsme obdrzeli diplomy (a potom se nadlabli na nasledne party). Takze od tedu uz jenom ty letni radovanky. Rozvrh mam celkem nabity, tak vazne nemam obavy, ze by nebylo o cem psat dalsi hromadnak ;o)))

Dneska uz jsem toho taky napsal celkem dost, tak jeste odbydu tradicni rubriky a pujdu na pivo ;o)
Co se mi na Japonsku libi? Prakticky jsem tu jeste nenarazil na komary. A tam, kde byli, tam si me nevsimali. Ti u nas doma po me celkem jedou, takze tady je to zmena vice nez prijemna ;o)))
Co se mi na Japonsku nelibi? Absence cepovaneho ceskeho piva. (potrebuje to komentar?)

Tak se zatim mejte letne, a v horkych dnech nezapomente na dostatecnou hydrataci ;o)))
Z Utsunomie zdravi
Jura

P.S.: Japonska inspirace v jihomoravskem folkloru: "Dyz sem ja sel pres ty luky, zasel sem si na "kabuki", hojze boze muj..." ;o)

9.8.2006

Zdravim vas u dalsiho hromadneho mailu :o).

26.8.2006

Dokonano jest...